Zpět do sekce Europeade

Tak jsme zase doma. V tuto chvíli na svém pracovním stole soustředím veškeré dokumenty a papíry o Sardinii, dávám je na jednu hromadu a popisuji nápisem „archiv“. Je to veliká hromada a obsahuje tolik lidského snažení a tolik práce, že až rozum zůstává stát, zdali to vůbec bylo třeba a zdali se to vyplatilo. Přátelé, bylo to třeba a vyplatilo se to! To říkám já, šéf skupiny, která byla ve „světě“ a neudělala nikomu ostudu. Ale pěkně od počátku...

Co bylo před naším odjezdem za nutné přípravy, to všichni již víte. Jen dát „dohromady“ peníze, těch tři sta tisíc korun, byl pěkný „průšvih“ a mám na mysli jiné, jadrnější slovo. Tolik jsme potřebovali přispět a nebylo koho, krom drobných dárců, kterým bych chtěl touto cestou za všechny členy souboru ze srdce poděkovat. První nám přispěl pan MUDr. Lach, zubní lékař. Pak pan Tichý, majitel T-marketu na Tyršově ulici. Všechny zaměstnankyně téže prodejny se složily a podarovaly nás slušnou částkou. Potom se přidal Pohřební ústav Jelínek Hostinné, firmy Jirouš – lesnické práce Poniklá n. Jizerou, podnikatel Kunert Jilemnice, MUDr. Lipský – lékárna Jilemnice, OU Benecko a velmi slušnou částkou i MU Vrchlabí. Naposled nám přišla zpráva, že i Ministerstvo kultury nám udělilo grant v částce 30 000,-Kč.

Musím také zmínit ochotu manželů Horákových a jejich podniku Reklamy – písmomalířství Horáková, kteří nám na poslední chvíli vyrobili potisk souborového praporu, jehož výrobu nám slíbila jiná firma v předstihu, však zakázku nesplnila a těsně před odjezdem nám ji zrušila. A doslova „za minutu dvanáct“ jsme si ještě vzpomněli, že nemáme rozlišovací logo na autobus a představte si, pan Horák nám ho vyrobil a necelé dvě hodiny před odjezdem ho dokonce dovezl až do bytu naší hospodářky a předal. A bomba nakonec, nevzali si za to nic! Celou tu práci udělali gratis a proto celý soubor provoláváme „DĚKUJEME!“

Ještě jedno ohlédnutí za ochotou, kterou nám poskytl pan Chlum v sedlářství na Pražské ulici. Přestože zavalen prací a zakázkami, udělal si čas na naší tanečnici, která nutně těsně před odjezdem potřebovala vyrobit na šněrovačkách dírky pro nýty. Bez problému a okamžitě jí bylo v této firmě vyhověno. Také děkujeme.

Potom přišlo samotné loučení s městem Vrchlabí a věrnými příznivci na náměstí. Velmi nás všechny potěšilo, že se za představitele města přišel rozloučit pan místostarosta Josef Pištora, který nám popřál mnoho zdaru.
Víte, přátelé, měli jsme před sebou velmi dlouhou cestu a věřte nevěřte, před odjezdem z Vrchlabí se mnohému z nás svíralo hrdlo nervozitou a dokonce i vyslovenou větou, kterou jsem od několika členů a členek souboru slyšel a která zněla „Já snad nikam nepojedu!“ Když jsme se ale přesvědčili, že naše město bere naší dalekou cestu vážně, že se dokonce přišli rozloučit i přátelé našich členů, všem se ulevilo a bylo to poznat na náladě všech. O to více a s větší hrdostí jsme po celou dobu pobytu v Nuoru zvedali vlajku našeho města co nejvýše a jakého překvapení jsme díky tomu se dočkali, napíši až v další části článku. V 19.15 hodin jsme naposledy ve Vrchlabí toho osudného 14. července zavolali NASHLEDANOU.

Cesta, trvající 39 hodin byla naším souborem podniknuta s odhodláním, že na Sardinii neuděláme ostudu a budeme co nejlépe reprezentovat náš region. Autobus firmy PE-RO z Lomnice nad Popelkou byl na úrovni, pohodlný a oba řidiči byli perfektní kamarádi. Proč ne, když jeden krásně zpíval a druhy hrál na akordeon a alt trubku. Kde také mohli, hned se zapojili do našeho „orchestru“. Nikam jsme nepospíchali a velice často jsme odpočívali a kochali se krásou krajiny. Hlavně v Alpách po ranním rozbřesku bylo nádherně.
Co jsme však cestou přes Rakousko velmi obdivovali a hodnotili, byla nádherně upravená a čistá krajina, všude pokosená a tam kam ani vesničan s kosou se nedostal, byl dobytek a spásal nepřístupnou buřinu. Chalupy, penziony, chlévy a stodoly, hotely a celkově všechny budovy na vesnicích i městech, byly ozdobeny květináči a kytkami, že se nedalo rozeznat, kde se vlastně bydlí a kde je stodola či chlév. Nepřeháním! Tak čistou a upravenou krajinu jsme spatřili pouze v Rakousku a Bavorsku.

Brennerským průsmykem jsme se dostali do Itálie, kde to již bylo s pořádkem horší a upravenost krajiny také byla o poznání jinačí. Avšak nekonečné vinice a plantáže ovocných stromu nám svou mohutnou zelení imponovaly a společně s krásnými kopci a skalnatými stěnami Italských Dolomitů celé té krajině dodávaly majestátnosti, před níž jsme se jako hosté v cizí zemi skláněli s úctou a obdivovali.
Minuli jsme Veronu, s pověstným balkonem Romea a Julie, minuli jsme Miláno a přes Piacenzu se ubírali směrem na Genovu po italsku, po našem do Janova.

Protože v Janově zaparkovat s autobusem je nesplnitelný výkon, vyšoupli nás řidiči na nábřeží Marco Pola a jali se hledat parkoviště. Našli ho asi o padesát metrů dál, kde již parkovalo několik autobusů z Dánska, Belgie a Francie se stejným označením, jaké jsme měli my. Využili jsme toho a autobus tam postavili. Velice se mi líbila reakce dopravní policie, která na místo přijela a při spatření, že busy stojí na zákazu zastavení, se podívali policisté na loga nuorského festivalu, pak na nábřeží, kde jsme všichni zírali na původní plachetnici mořeplavce Pola a s úsměvem na rtech a souhlasným kývnutím přivolali pěšího kolegu, který až do našeho odjezdu do přístavu nám autobusy hlídal a dbal na to, aby se nic nepřihodilo. Když se potom všichni ostatní cizinci začali scházet a nastupovat do vozů, i my jsme urychleně nasedli a zařadili se do kolony. Vyčuranost z Čech. Nevěděli jsme, kde je obchodní přístav a věřili jsme, že kolegové umělci nás tam dovedou. Ještě jsme dotyčnému policistovi poděkovali zdviženým palcem, to aby věděl že uznáváme že je borec, a už jsme jeli.

Ouha! Po dvaceti minutách jsme zjistili, že ostatní řidiči autobusu také nevědí kde se přístav nalézá a ačkoliv jsme přes různé budovy spatřili paluby trajektů v povzdálí, dostat se k nim přes různé jednosměrné ulice a přikázané směry jízdy bylo nemožné. Nakonec se nám podařilo objet celý Janov a díky náhodě se do příslušného přístavu dostat a zařadit se do kolony ostatních autobusů připravených k nalodění.

Celý soubor vystoupil jen s nejnutnějším vybavením a s nástroji. Hned na přístavním molu jsme si dali Škoda lásky a během chvilky tancoval každý, kdo měl nohy. Tak nám ubíhal čas před samotným naloděním. Náš autobus již zmizel i s řidiči v útrobách trajektu, který svojí téměř třísetmetrovou délkou a padesátimetrovou šíří připomínal několik „osmipatráků“, co známe z našeho sídliště na „Liščáku“. Šest pater nákladových ramp pro osobní auta, autobusy a návěsy a nahoře tři paluby pro dva tisíce pasažerů. Ukrutný kolos.
Také my se naloďujeme do celkem přepychově zařízené kajuty turistické třídy, do které se vejde dvě sta (!) cestujících. Zabereme předem určená místa, chvíli vyčkáme a hajdy na palubu. Tam se již opět tančí a korzuje a prim vedou Španělé. Náš soubor se odebírá na záď plavidla, aby nám neunikl okamžik odplutí.

Nějakou chvíli to trvá, ale dočkáváme se. Nákladové rampy se v tichosti zvedají, vrata se zavírají a celá loď se otřese při startu motorů. Ti na návětrné straně mají kliku. Ti po větru se mění v učouzené kominíky. Mračno sazí z komínů společně s obrovským mrakem čmoudu zahalí na krátký čas nejvyšší palubu a náhle cítíme malé zachvění a kolos se pomaličku dává do pohybu. Trvá to celkem dvacet minut, než se vzdálíme od pobřežního mola tak bezpečně, aby mohl lodivod zvaný „Pilotti“ zeleným světlem signalizovat volno do průplavu, aby nás zavedl na širé moře.
Celé osazenstvo lodi je na palubách a vychutnává západ slunce nad vrcholky skal nad městem Janov. Rozsvěcejí se světla v celém městě, svítí majáky i celá „naše“ loď a v srdcích našich svítí plamen hrdosti, že jsme „u toho“ a prožíváme to. Krkonošští horalé jsou na lodi, která je veze vstříc neznámému.

Na palubách je živo. Desítky souborů z celé Evropy tančí, zpívají a hrají všelijaké seznamovací hry. Tak nevím, zdali se loď chvěje pod rázy desítek tančících nohou, nebo zdali jsou na vině předoucí motory. Naší nejmladší, Lucka s Ondrou, se vedou po palubě za ruce a v jejich srdcích je znát chvění nervozity. Bábinka Janusová zase dlouho otálí s výletem na palubu a potom nakonec v doprovodu syna Slávka se odhodlá a… i ona je za malou chvíli zvlhlá prosoleným vlhkým vzduchem a tričko se znakem města Vrchlabí a nápisem Krkonošský horal se jí lepí na tělo. V té vlhkosti a soleném ovzduší si člověk připadá, že má plovací blány mezi prsty u rukou, říká moje žena a na důkaz toho předvádí, jak se jí prsty lepí k sobě.
Plujeme Středozemním mořem z Itálie do francouzských vod, kde obeplujeme Korsiku, a vrátíme se do vod italských, abychom po devíti hodinách plavby přistáli v přístavu Porto Toréz na Sardinii.

Je ráno šest hodin a my pomalu přistáváme na Sardinii. Celkově ospalý a tichý přístav se náhle probouzí do obrovského shonu a hluku. Pasažeři vystupují z lodi, auta a busy vyjíždějí z útrob a řadí se na molu do kolon vpravo, návěsy vlevo, cestující uprostřed a nesmí se hnout, dokud policisté nedají pokyn. Už přišel a my hurá do našeho autokaru. Na povel se dávají všechna vozidla do pohybu a naprosto spořádaně opouští přístavní molo. Než se naděješ, je zase přístav prázdný a tichý.
Nesmím zapomenout podotknout, že všechny přístavy v Itálii jsou přísným vojenským prostorem a vše je také vojáky řízeno. Jak jsem byl poučen jedním stevardem z naší lodi, který se jmenoval mimochodem Stanislav Jizerský a pocházel od Stráže pod Ralskem, každý zbytečný pohyb na přístavním molu je nežádoucí a je sledován vojenskou hlídkou. Dobré poznání.

V našem autobusu bylo vedením zájezdu rozhodnuto, že než se zaregistrujeme v Nuoru organizátorům festivalu, nejprve navštívíme moře poblíž Porto Toréz, abychom si užili své středozemské přítomnosti. Na starých pevnostních hradbách jsme rozložili nejprve své ležení, kde se vybalilo krmení pro hladové žaludky a mužstvo bylo nasyceno. Musím podotknout, že celou cestu vedení zájezdu mělo vyhlášenou prohibici na alkohol a teprve zde bylo povoleno ke konzumu plechovkové pivo, dovezené z otčiny. Bylo to přijato s povděkem.
Pak se přejelo zpět do města Alghero na pláž, kde se po dlouhé době podařilo s busem zaparkovat nedaleko pláží a celé osazenstvo souboru se poněkud úprkem odebralo k moři. Měl jsem tu čest doprovázet na cestě naše seniory a než jsme došli na pláž, naši junioři již byli asi sto metrů na kamenném vlnolamu a mávali směrem na nás tak dlouho, než si jeden z nich šlápnul na mořského ježka. Ouvej, ouvej!!!

To bylo nepříjemné. Tanečník s opuchlým chodidlem a velkými bolestmi? To snad ne! Zdravotnííícééé!!! Řvali směrem k moři všichni, kteří byli poblíž. Diplomovaná zdravotní sestra Petra vystřelila z mořské hladiny jako střela a přistála u postiženého. Zrevidovala situaci a úraz, vydala pokyny a příkazy a během okamžiku byl „tyjáter“. Senior Hanuš s řidičem Pepínem pádili do busu pro láhev Propolis, který včelař Hanuš sebou bere vždy a všude. Sestra Petra zatím se jala pomocí nějakého „vercajku“ dolovat z nohy Ondry ježkovy bodliny a patřičně u toho klela. Nakonec použila „meducíny“ strejce Hanuše ze Štěpanic a věřte nevěřte, Ondra měl za tři dny nohu zdravou a nakonec také tančil!
Ze zkušenosti vím, že takto poraněná noha ježkem, dokáže trápit minimálně čtrnáct dnů. To potvrdil i lékař v Nuoru. To jen na okraj.

Když se potom souboráci vydováděli v moři a nakochali se krásného počasí (na Sardinii od dubna nepršelo, všechno bylo spálené sluncem a strašně se šetřilo vodou, nikde se nesmělo kouřit na volných prostranstvích a byla guvernérem ostrova vyhlášena mimořádná situace pro celý region), odebrali se všichni okolo třinácté hodiny do autokaru a nastoupili jsme cestu do města Nuoro, hlavního města provincie Nuoro, dějiště celoevropského festivalu folkloristů, zvaného 40th. Fraternita Europae – Europeade Nuoro Sardinia Italia. Co bylo dál, až příště...

Krkonošský Horal, město Nuoro a festival
V patnáct třicet jsme se od západu ostrova přiblížili k městu Nuoro, které leží v nadmořské výšce 500 m až 850 m n. m. Provinciální město správního významu města krajského, s počtem obyvatel asi 50 000. Oplývá velikým množstvím divadel, kin a všelijakých zábavných center, centrum města je nádherné a plné historických staveb a chráněných památek.

Jelikož se jedná o velice církví ovládanou zem, i její obyvatelstvo je ve své modernosti velice zbožné a i způsob zabavování ve volných chvílích je ve znamení ducha věřících a je velmi zdrženlivé. Poznatek Středoevropana je ten, že se na Sardinii žije převážně v nočních hodinách, kdy miminka v kočárcích v půlnoční době jsou normálem a hřmotně hrající pop na ulici z reproduktoru v době dvou hodin po půlnoci, je zábavou mladých lidí a normálem taktéž.

Když jsme v nočních hodinách procházeli se souborem ulicemi města Nuora, nebylo výjimkou, že projíždějící automobily nás zdravily troubením ne tichým a osádky voláním „bravi Čeko“ vzdávali hold naší republice. Proč?
Celá Sardinie pije vodu z podzemních vrtů. Dobrou vodu. Naprostou většinu těchto vrtů provedli čeští vrtaři v sedmdesátých a osmdesátých letech a veškeré čerpací práce na vodovodech provádí čerpadla firmy Sigma Olomouc. Pakliže jsem zavítal do některé hospůdky v Nuoru, oblečen do trička se znakem našeho města s názvem Czech Republic, zdravili mne domorodci slovy – bravi Čeko bravi Sigma. Já osobně jsem měl strašně pyšně vystrčenou hruď a byl jsem hrdý na všechny doma. Věřte, ani jsem nemohl mluvit, jak opravdově jsem byl dojat, když strýc nuorský v promaštěné zástěře mne zval dočista „počesku“ na panáka a chtěl, abych pozdravoval tam doma ing. Kamenohorskýho, který jim tam ten vodovod stavěl. Neznám ho, ale jsem na něho hrdý!

Jsme v Nuoru a musíme se po zaregistrování ubytovat. Naší domovinou se stane zemědělská univerzita v Nuoru společně se soubory z Itálie, Toronta, SRN z Mnichova, Lotyšska, Španělska a Francie. To jsme spali na jedné budově. Okolo nás, vpravo i vlevo byli ubytování členové dalších souborů a všichni jsme se scházeli na „našich“ Evropských schodech do budovy, kde se prováděly koncerty hudeb a tančilo se každý den až do rána.
Nevím, zdali to tak má být, ale náš soubor první noc zahajoval. Ve 22.00 hodin jsme se soustředili před budovou na schodech a začali hrát. Od půlnoci se přidali Němci a okolo druhé hodiny ráno i Lotyši. V šest ráno jsme hráli národní hymnu a příslušník ochranky naší budovy (policie hlídala všechny budovy s ubytovanými členy souborů) salutoval před naší státní zástavou. Když potom soubor z Itálie hrál svojí hymnu, stáli jsme v pozoru my a vzdali jsme poctu. Italové si potrpí na pocty a tím jsme se stali jejich miláčky.

Nastal den. Čeká nás vystoupení na Pizza Vittorio Emanuele a posléze na Spettacolo dei gruppi dell Europeade. Ve stínu je teplota 36°C a je teprve deset hodin dopoledne. Když se odebíráme na místo určení, tak je ve stínu 39°C a my cestujeme v klimatizovaném busu aniž bychom věděli, co nás venku čeká...

Je 17.7.2003 14.00 hodin odpoledne a my v žáru slunce podnikáme prvé své vystoupení. Diváci jsou v zahrádkách restaurací, na balkonech domů a ve stínu obrovských stromů, však v samotné blízkosti parketu není ani noha. Hudba dává pokyn, hraje se a tanečníci nastupují svojí produkci. Dvacet minut se tančí v žáru smrtícího slunce, ve znamení téměř padesáti stupňů Celsia. Je to „záhul“, ale vyšlo to!
Po nás jde další skupina, však nevím jaká, neboť již chci být v autokaru a dosahu jeho klimatizace. Všichni jsme obstáli.

Následovala cesta na ubikaci, „údržba“ krojů a těšení se na večerní gala parádu při zahájení samotného festivalu. Tam neúčinkujeme, tam jsme jako diváci.
17.7.2003 ve 21.00 byla zahájená slavnostní část Europeade v Nuoru slavnostním projevem pana Bruno Petersena, presidenta folkloristů EU. Druhým řečníkem byl Generální guvernér Sardinie pan Francesco Licheri a starosta Nuora pan Mario Demuru Zidda. Jenom mimochodem, starosta se ne italsky, ale v nářečí „sardinico“ řekne Il Sindacizo, v italštině pak sindaco.
Program byl velkolepý a všichni jsme zírali s otevřenou hubou. Vystřídalo se v něm osmdesát skupin se svým tříminutovým programem a nelze určit kdo byl nejhezčí. Všichni byli fajn a my to patřičně ohodnotili potleskem a křikem „bravi“. Zážitek z ochozů byl, že jsme česky křičeli bravi a o dvě řady níže v publiku nás Italové opravovali že ne bravi, ale „dobřže“. No uznejte, není to nádhera, dva tisíce km od rodného místa? Večer byl slavnostně ukončen a my se odebrali na svojí ubytovnu.

Pomalu, aby i senioři stačili, jsme se ubírali na naší kolej a nějak nám něco nešlo na rozum. Teprve když jsme vstoupili do patra ubytovny, začala hrát muzika všech souborů na budově ubytovaných a my se rychle přidali. To byl seznamovací večer našich souboru, ubytovaných v budově. Hráli všichni, hráli na všechno a hráli dlouho. Ti co nehráli, ti tančili. Konec byl v 5.00 hodin. Budíček v 6.00 hodin.

Začal den 18. července (luglio) 2003. Ráno v sedm hodin, když snídáme, je venku ve stínu 29 stupňů C. Lepíme se potem a sedíme jen v tričkách a trenýrkách. Ani mnoho nejíme, pouze pijeme ovocné šťávy a ti zkušenější vychutnávají trpkého a přesto sladkého sardinského vína, po kterém se dle domorodců snižuje potivost a úbytek tekutin z těla. Je kritický den a proto se nikam nepospíchá, balíme nejnutnější a odjíždíme k moři do Fuile e Mare, což je severně od Orosei a je tam nejčistší moře jaké jsem kdy viděl. Já teda viděl moře prvně v životě, ale takhle se to přeci říká, ne?

V té čistotě a nádheře jsme se vyřádili a opálili tak, že někteří moc a sestra Petra potom natírala Panthenolem všem záda a ramena, aby neskučeli. Po návratu se všechno dělá bez příslovečného „fofru“. Více se dělá legrace a pomaličku se připravujeme na vystoupení v ulicích města, které nám začíná ve 13.30 hodin.
Podobná situace je u souborů z jiných zemí. Také „srandují“ a nikam nepospíchají. Pikolo Rambo, jak naše děvčata nazvala harmonikáře od Italů, se již přišel na nás podívat a pozdravit se a zároveň stačil dohodnout večerní koncert na „Evropských schodech“. Má to vypuknout o desáté večer. Pikolo Rambo proto, že byl mrňavý a „svalnatý“.
Odjíždíme na oběd a z oběda hned jdeme do krojů a přejíždíme na druhou stranu města, kde budeme v parku vystupovat. Před námi vystoupili Řekové a hned po nich jdeme na řadu my. Vrháme se do arény v žáru 45 stupňů a srdnatě odtancujeme třicet minut programu a pomalu se chystáme na cestu k autobusu, když se mě zatmí před očima a jako jediný se odporoučím někam do tmy. Já, který jsem netančil, pouze třískal do vozembouchu, jsem odpadl na záda. Je to ale samo sebou, když se spí dvě hodiny denně, aby člověk o něco nepřišel, když tam je všude tolik zážitků a událostí. Naše zdravotní sestra Petra ale nastoupila a moje maličkost se okamžitě stala „staženým králíčkem“, neboť než se kdo nadál, seděl jsem na verpánku svlečený a s „mokrým hadrem na tejle“. Po chvíli bylo dobře a mě dvakrát, neboť jsem jako šéf měl radost, že nikdo jiný nezkolaboval.

Po návratu z ulic jsme se připravovali na večerní představení, které mělo být „velikým průserem“ neboť nebylo taneční, ale pěvecké. To naše silná stránka není a proto začaly dvě hodiny šíleného úprku na ubikaci, abychom alespoň nějak obstáli. Vybrali jsme si písničku Křižlickou polku, kterou všichni perfektně umí a zároveň je líbivá. Několikrát jsme jí „sjeli“ a došel jsem k závěru, že lepší to už nebude. Ještě jednou jsem všem vysvětlil frázování, rytmiku a artikulování, společně s úsměvem v projevu při zpěvu a to bylo asi vše. Nyní již musí působit pouze tréma a nervozita.

Po večeři jsme se odebrali autobusem na Městské přírodní divadlo, kde se ten „tyjáter“ konal. Hodinu a půl před zahájením jsme na místě, trpělivě očekáváme co se bude dít. Ostatní umělci stále nacvičovali po koutech své čtyřhlasné chóry, upravovali a měnili aranžmá a my jen čuměli.
Najednou přišla jedna můra, která nás vyzvala k nástupu do přípravy. Můra píši proto, že všechny asistenti hlavní režisérky chodili oblečeni v černých šatech a černých blůzách, mužští potom v černých kalhotách a černých rolácích. Všichni měli vážné a jaksi klidné vystupování a jednání, které se přenášelo i na účinkující. Ta naše nás dovedla na nástupové schodiště před jevištěm, kde nás čekalo posledních patnáct minut před výstupem. Hlavní režisérka programu paní Annemarie De Ridderová z Belgie nás stále chválila, jak že prý jsme ukáznění a trpěliví a jak klidně vyčkáváme na svůj nástup.

Jó, prdlajs ukáznění! Byli jsme přepadlí až běda a všichni jsme potřebovali na velkou i malou ze samé nervózy. Ještě jsem dostal pokyn, jak se máme pohybovat po jevišti, kudy jít, když součastně při našem nástupu odcházejí i umělci z jeviště a průchod je sotva tak velký, aby tam dva vedle sebe prošli. Najednou se paní Annemarie sladce usmála a slovem „plís“ nám pokynula na díru, kterou se kráčelo do jámy lvové...

Šel jsem první a při pohledu na kamery státní Italské televize a ochozy plné lidí, jsem měl sladko v krku. Ale soubor se postavil na předem určené místo, vyčkali jsme až nastoupí i zbylé tři soubory na jeviště a na pokyn další můry jsme začali zpívat tu naší píseň. V tuto chvíli, kdy píši tyto řádky, jsem opět tak dojat jako když jsem to zažil přímo na jevišti. Po několika taktech našeho zpívání, které bylo zahájeno naprosto přesným nástupem všech zpěváků a perfektním přednesem, rytmikou i melodičností, se přidali diváci v ochozech tleskáním do rytmu a nejkrásnější pocit jsem měl, když celý ochoz, kde sedělo pět tisíc diváků, skandoval „bravi“ a tleskal. Diváci v horních řadách dokonce povstali ze sedadel!

Věřím, že spatřím i video nahrávku, kterou pořídila druhá tlumočnice Sylva. Našemu dokumentaristovi totiž těsně před naším nástupem na jeviště došla kazeta. Toto si,prosím, zapamatujte. Jinak opravdu se náš výstup velice povedl a řidiči, kteří celý náš výstup sledovali na televizoru v hospůdce nedaleko od přírodního divadla, nám popsali, že nejhezčí byl záběr v detailu na naší babičku a dědečka a na jejich trikolory, připevněné na prsou. Nosili jsme totiž trikolory i na krojích a stejně tak je nosili pouze Řekové a Estonci. I to byl jeden z důvodů, kdy si nás kameramani televize hodně všímali a snímali nás. Znovu podotýkám, že každý pořad z Evropeade byl v přímém přenosu v zemích EU.

Po našem odchodu z jeviště nám přišel poděkovat za prima výkon hlavní scénárista a generální režisér pan Harry Reyntjens z Antverp, který dokonce řekl, že naše pěvecká přirozenost a spontánnost se dá přirovnat k tichému večeru na vsi, kdy jsme dokončili večerní dojení a poklidili veškeré havěti na dvoře a jen tak, sami pro sebe, si všichni na zápraží domu zazpíváme. Věřte, opravdová pochvala a uznání z úst takového člověka.
Naše šéfka v zákulisí byla třikrát upozorněna šéfkou Valášku, že již zpívá její soubor a ona reagovala slovy, že to nejsou naši, že až budeme zpívat, bude to asi neposlouchatelná hrůza. Sama přede všemi potom prohlásila, že když si uvědomila nakonec, že to opravdu zpíváme my, Horal, tak se rozplakala dojetím a nevěřila svým uším. Taková to byla nádhera. Takové divy dovede pouze tréma.

Náš návrat na ubikaci byl triumfální a nejhezčí překvapení bylo, že kolegové z ostatních souborů nás již očekávali a okamžitě začal noční koncert. Soubor měl co oslavovat a být na sebe hrdý. Hezký pocit, dva tisíce km od domova. Když jsem okolo třetí hodiny ráno dole pod „Evropskými schody“ sledoval své „souboráky“ na schodišti sedící se členy jiných souborů, měl jsem v srdci takovou plnost a jen jsem si přál, aby zakladatelka souboru a moje matka se tam z hůry také dívala a prožívala to společně se mnou. Alespoň v mé mysli. Mám pocit, že již vím, co znamená být na někoho hrdý.

Další postřehy z Nuora
Je ráno 19. července, den sabato (sobota) a nás čeká nejtěžší den Europeade v Nuoru na Sardinii. Od 10.00 hodin je manifestační průvod všech účastníků 40. Europeade na hlavní třídě Nuora, zvané Campo Quadrivio, přes Via Lamarmora, Corso Garibaldi až na Pizza Vittorio Emanuele, to je náměstí, kde průvod bude končit. Trasa prý dlouhá 1,5 km. Protože znám tyto zaručené zprávy pořadatelů o délce průvodu, nakládáme na náš žebřiňák dostatek lahví s pitím a všelijaké potřeby naší zdravotnice a igelitku s náhradními ponožkami tělové barvy jako protiváhu odřených nohou. Dědek Hanuš opatrně ukládá i lahvičku s Propolisem, který je jedinečným lékem na puchýře a odřeniny.

Nastupujeme pěší turu na seřadiště, které je jenom kousek od našich ubikací. Horší je najít své místo, neboť máme pořadové číslo účasti 60, ale skupin je 204. Nakonec ho nacházíme a zařazujeme se. Hned na to se průvod dává do pohybu a sardinský biskup všem skupinám a souborům žehná. Publikum na obou stranách vozovky je nespočetné a všichni velice upřímně každé skupině tleskají a provolávají ovace.
Naše babička sem a tam se ukloní, až jí jsou ke spatření „remundky“, teda spodní gatě sahající až po kolena, ozdobené krajkami. Dědeček se nenechá zahanbit a ukazuje za babkou, že to je dočista prd, co ukazuje a aby babka neviděla, vyhrnuje si nohavice do půl lýtek a předvádí své „spoďáry“ s ještě lepšími krajkami a publikum řve a slzí. Při tomto výkonu žmoulá mezi rty fajfku, aby se nemusel také řehtat.
Je jasné, že když se v průvodu takto „blbne“, tak to všechno rychle utíká a když ještě muzika stále hraje do pochodu, což se publiku také líbí, jde všechno ještě lépe a nikdo nevnímá, že již pochodujeme druhý kilometr. Občas se i zatančí a stále se zpívá.

Najednou vzrůstá nervozita pořadatelů, stále více pobízí k většímu a rychlejšímu pochodu, to aby nevznikaly mezery mezi jednotlivými skupinami, které ale stejně vznikají, protože by to ani nebylo ono. Blížíme se k presidentské tribuně, kde jsou nejvzácnější hosté a návštěvníci tohoto exhibičního vystoupení.
Nevím, zdali při příchodu před tribunu nosiči vlajek věděli, co mají udělat, ale já jim to zapomněl říci. Asi čirou náhodou se nosič naší státní zástavy před presidentem Italské republiky otočil za pochodu o 45 stupňů směrem k tribuně a mírně se uklonil, čímž došlo i ke splnění protokolu před hlavou státu a my si tím náramně šplhnuli, neboť jsme byli asi jediní, kteří to udělali. To samé pak udělali nosiči vlajky souborové a vlajky města Vrchlabí a čestní hosté na tribuně povstali a celou dobu, co procházel náš soubor, stáli a mávali.
Vedle presidenta byl i generální guvernér ostrova Sardinie, starosta Nuora a president provincie Nuoro, pak president Organizačního výboru Europeade v Antverpách pan Bruno Peeters, zástupce Výboru EU. Také tam byli všichni čtyři vícepresidentové, hlavní pokladník, tajemníci a rozhodčí, pořadatelský výbor složený z 28 lidí ze všech účastnických států a dokonce senát posuzovatelů úrovně jednotlivých výstupů spolků a souborů na hlavních pořadech Europeade v Nuoru. Skládal se z devíti lidí a díky jemu již vím, jak jsme dopadli v hodnocení my, Krkonošský Horal z Vrchlabí. O tom ale až později.

Zpět na ubikaci jsme se vrátili utahaní jako mrchy okolo druhé hodiny odpoledne, v největším žáru a první naše snaha byla, dát sebe i kroje do „richtiku“. To proto, že zítra nás čeká závěrečný den v Nuoru s největším finálovým vystoupením. Dnes ještě jdeme na setkání se starostou Nuora a významnými osobnostmi země Itálie a Sardinie.
Jdou dva zástupci vedení souboru, kteří se patřičně vystrojí, vezmou s sebou dárky připravené již doma a vyráží. Po jejich návratu od starosty se chechtají a všem vypráví zážitek z předávání dárků. Když šéfka souboru předstoupila před pana Bruno Peeterse, ten se rozchechtal a začal jásat, že prý tu figurku zná, že to je Krakonoš a že ve Vrchlabí byl v muzeu a do Špindlu že jezdí lyžovat a tak má radost, že jsme tam. Jako v Nuoru. Ostatním pak vysvětlil, co to je ten Krakonoš, že to je dobrý duch hor krkonošských a všichni měli radost, že to vědí a nemusí se jen tak tvářit, že to vědí.

Naši vyslanci nám to líčili velice vesele, až jsme byli všichni veselí a vzali nástroje a ze samé radosti začali hrát a zpívat a pak se přidali všichni ostatní na ubikaci a zase bylo kvůli nám veselo všem. S naším vozíčkem zvaným žebřiňák se dojelo do prodejny na nákup, koupilo se hodně minerálek a vína, nějakého holandského piva, které chutnalo jako když je zkyslé a někdo si koupil i lahvičku něčeho lepšího. Těch ale bylo velice málo, neboť na Sardinii je strašně dusno i v nočních hodinách a kořalka se nedá pít.
Policista Mário, který sloužil na naší ubikaci, donesl dva kusy ledu, které jsme na umývárně dali do bazénku na mytí a tam jsme všechny nápoje snosili a chladili je docela královsky. Ti z ostatních souborů to udělali také a hned bylo veseleji až do rána. Spalo se jen slabou hodinku a nás čekal nový den, 20. červenec 2003 poslední den pobytu v Nuoru.

20.července – luglio, neděle – Domenica. Je ráno, začal nový den a my se chystáme naposledy k moři. Rychle balíme vše potřebné a nanášíme do autobusu. Je písknut odjezd k východnímu pobřeží k Tyrhénskému moři. Počasí opět jako namalované, tak si užijeme. Dnes byl i chladivý vítr a dělaly se pěkné vlny a bylo radost se tam cákat. Vydrželi jsme to až do druhé hodiny odpoledne, kdy jsme se soustředili v krásné hospůdce, kterou vlastnili dva mladí lidé. Byli velice ochotni a když viděli, že pivo pijeme z velkých sklenic po půl litrech, mohli se přetrhnout, jak rychle točili a běhali. Tak jsme měli radost všichni, i nějací Němci, kteří se opičili po nás a pili také potom z velkých sklenic, ale neradovali se dlouho, neboť se strašně brzy opili. Ono to pivo bylo „devatenáctka“ a mělo hodně „voltu“.

Naše šéfka nás ale včas přerušila a dala nástup do autobusu, protože byl čas na odjezd. Ještě popohnala několik žen ze sprch, aby nezdržovaly sprchováním, kterého nám majitel tam ochotně povolil a jelo se zpět do Nuora. „Doma“ potom bylo veliké připravování na večerní galakoncert, který byl na hlavním Městském stadionu, kde se tančilo na pěti podiích a my měli určené prostřední, čestné podium a moravské soubory ty čtyři krajní, co byly v rozích plochy. Než jsme se tam ale dostali, trvalo to velice dlouho.

Odpoledne, po příjezdu od moře, jsme ještě nacvičovali nástup na plochu, práci s vlajkami a samotné rozmístění na ploše a zahájení tance na motivy moravských písní. Když byl nácvik dokončen a já se cítil být klidným, šli jsme se osprchovat a obléknout do krojů. Na večeři jsme nejeli, neboť nám ji organizátoři přivezli na ubikaci a tím jsme ušetřili spoustu času na další přípravy. Osobně jsem dbal na všechny technické prostředky a hudební nástroje aby nechyběly, šerpy na nesení praporu, prapory vyžehlit a jiné maličkosti. Muzikanti pak ještě doháněli drobnosti v muzice, když jsem svolal soubor po sedmé večer před budovu a kde jsme si zakřičeli „Džina“. To je náš bojový pokřik a dodává nám sílu.

Jako nejvyšší hlavní šéf jsem zavelel k nástupu do autobusu a vyjeli jsme na trasu ke stadionu. Jela nás pořádná kolona, asi sedmnáct autobusů jsem napočítal jen z naší ulice, kde se nachází Zemědělská universita a kde jsme byli ubytováni. Při příjezdu ke stadionu nás Městská policie zastavila a dle čísel na průjezdových plakátech na čelním skle autobusu nás rozdělovali do parkovišť. Jinak celá část města, kde byl pohyb účastníků, byl zavřena a zablokována karabiniery, což je státní policie.

Pěšky jsme se potom odebrali na jižní tribunu stadionu, kde si nás převzali „můry“ pořadatelky, jinak asistentky režie. Bylo dvacet hodin a my se pomalu řadili do nástupových tvarů, které byly tři a připravovali se na své vystoupení. Náš kapelník Míla Kunertů byl velice nervózní a něco pořád neměl v pořádku a nakonec pravil, že ti moravští pitomci určitě měli cimbály celý den na slunci, že budou hovadsky rozladěné a že se jde dohodnout na ladění houslí a klarinetu. Odešel a během deseti minut se přiřítil zpět s „jobovkou“, že Moraváci jsou přeladěni někam strašně vysoko, že cimbály hrají jako píšťaly a harmonika že se nedá v muzice použít, neboť se nedá přeladit. Ale nejhorší je, že si k hudbě moravské kapely přidaly čtyři takty muziky a nám nic neřekly!
Kdo alespoň drobek zpívá a tancuje, tak ví, že když se připraví na nějakou muziku taneční choreografie, tak se muzika nesmí měnit. Ono by to dopadlo tak, že by Moravané začali hrát a naši tanečníci by neslyšeli hudbu, na kterou byli naučeni začít a než by se zorientovali, skákali by na parketu jako nepodojený kozy a byla by ostuda až na půdu. Ještě tam, na „tartanu“ jsem svolal tanečníky na poradu, rychle vysvětlil problém a Míla je bleskově naučil poslouchat ty čtyři takty navíc. Nakonec to všichni pochopili a samotný podraz moravských souborů, a nevím zdali byl úmyslný či nikoliv, vyšel nám ku prospěchu, což vysvětlím za chvíli.

Plni nervozity jsme očekávali pokyn k nástupu na plochu, který se odehrával za zvuků Belgické královské hudby a který dával generální režisér pan Harry Reyntjens. To čekání trvalo hodinu a půl, neboť všechny soubory před námi měly tři minuty na svůj výstup. Někteří tančili na společnou hudbu jako jsme měli připravené my, někteří ale si svůj čas vybrali dokonale.

Najednou přišel povel a všechny české kapely se přemístily do prostoru určení, kde vyčkaly nástupu všech našich borců. Těsně před tím však došla „kapelmajstrině“ jednoho moravského souboru a řekla nám, že vozembouch a buben na plochu nepůjdou, že dočista rozhodí jejich muzikanty. To bylo jako když mně dá do brady pěstí. Velice rázně jsem upozornil tu dotyčnou dámu, že to je náš folklor a oni ho budou respektovat tak, jako my respektovali je a podřídili jsme se v tanci jejich muzice. Také jsem jí řekl, že když mají tak mizerné muzikanty, ať je nechají v ochozu a my to tam na vozembouch a buben odtřískáme sami!

Když jsem jí potom upozornil na hudební skandál, kterého se na nás dopustili, tak obrátila a pravila, že je vše v pořádku, že jsme se operativně přizpůsobili a vše dobře dopadne. Hlavně, abych se nerozčiloval. Ale já byl v tu chvíli nasra…
Najednou se ozvala nástupová hudba a od té doby jsem neviděl ani prd z celého vystoupení, protože nás obstoupili moravští galové ve valašských kloboucích a díky těmto kloboukům jsem neviděl ani na velkoplošnou obrazovku. Jako doprovod v kapele jsem se Slávkem stál úplně vzadu, vedle kontrabasů a ostatní nástroje stály před námi společně se zpěváky, aby byli všichni slyšet a hráli do mikrofonů. Naše bicí reagovaly tak, že když jsme nic neviděli, tak nás bylo alespoň slyšet. Svědci povídali, že buben a vozembouch bylo slyšet velmi dobře a naše zpěvačky také, neboť jsme si všichni dali záležet. Spoléhal jsem tedy na syna, který prováděl filmovou dokumentaci a mohl jít s oficiálními kameramany z televize až na plochu, ale i tak jsem do dnešního dne neviděl celého vystoupení vůbec nic, neboť v kameře jsme měli poškozenou kazetu a záznam není ke koukání.

Z vyprávění syna vím , že v okamžiku, kdy moravské soubory spustily svojí hudební úpravu, stál náš soubor bez jediného pohybu po celou dobu jejich předehry a ještě dalších pět taktů, kdy se na čtyřech plochách již tančilo a zde došlo k okamžiku, kdy všichni diváci soustředili pozornost na náš stojící soubor a když ti po pátém taktu náhle nastoupili sousedskou polkou, rozeřval se stadion svým typickým „bravi čeko“. Ať Moravané tančili odzemky či verbunky, naše „dolu nahoru“ z Vosiky strhlo diváky k potlesku do rytmu a bylo vymalováno. Znovu ale říkám, že jsem to neviděl.

Jedinou radost mám z toho, že v jednu chvíli při odchodu z plochy se naši mladí, Ondra s Luckou drželi za ruce a strašně nádherně se na sebe podívali, tak nějak zamilovaně a kameraman Italské státní televize je zabral a poslal jejich obrázek do všech zemí Evropské unie jako naše vzkázání, že se máme rádi a že také umíme, v té malé České republice. Potom mně tajemník Folkloristů EU pan Pierre Damay ze Švýcarska vzkázal, že naše mladé zařazují do úzkého výběru na oficiální pohlednici Europeady Riga 2004 a budou vybírat ze tří záběrů. Také úspěch, ne?

Po programu začal Europabál, krojovaný ples všech účastníků. To se začalo tím, že se jednotlivé soubory se svými vlajkami rozběhly plochou a všichni se zdravili se všemi, všichni si vyměňovali adresy a se slzami v očích se loučili a říkali nashledanou v Rize. Pro mne si na chviličku přišla paní Annemarie De Ridderová a odvedla mne k Sardinskému biskupu monsignoru S.A.Pietro Melonimu a ten se mi pochlubil, že dva roky studoval v Olomouci na univerzitě a že se mu svou barevností a vitálností náš soubor velice líbil a popřál nám všem mnoho dobrého. Hlavně obdivoval tanec našich seniorů, kteří v kruhu juniorů tančili sousedskou polku. Ještě jsem si pak stačil v letu stisknout ruku s panem Bruno Peetresnem a už jsem zase pádil zpět ke svým.

A bylo proč. Všichni byli spokojeni a šťastni nad svým výkonem a protože se blížil konec večera a hodiny se překlonily přes dvanáctku, pomalu jsme se odebrali všichni pěšky na ubikaci. Cestou jsme si ještě udělali zastávku na zmrzlinu a potom jsme dorazili na „barák“. Tam teprve byl bál. Všichni se loučili se všemi, někteří totiž v průběhu noci odjížděli nebo brzo ráno a tak se stále hrálo a vyprovázelo, až najednou jsme zůstali sami a neměli jsme se již s kým loučit a tak za velice divného ticha jsme naložili do autobusu veškerý materiál, vše prohlédli a zkontrolovali a za ticha a sklíčenosti, že to všechno skončilo, jsme nastoupili cestu do přístavu Olbia, odkud nás trajekt odveze zpět na pevninu.

Smutný odjezd 21. července 2003 v 7.00 hodin ráno z Nuora. Cesta domů trvala nekonečně dlouho a byla také krásná. Cestou na lodi jsme viděli v moři hejno delfínů, někteří měli dokonce štěstí na létající ryby. Na horní palubě jsme hráli lidovky a pasažéři tančili, personál nás chodil povzbudit občasným potleskem a bylo nám všem dobře, přestože se příšerně projevovala na lidech únava a vyčerpání. Každý účastník Europeady byl vyčerpán a vymačkán jako citron a sotva se držel na nohou. O jedné pauze ve hraní jsem se odebral na příď za manželkou a ona opřená o zábradlí a já stojící za ní, jsem ve stoje usnul a padl na ní jako kámen. Nebýt tam ona a Pavla, tak jsem přepadl přes zábradlí. Někteří se museli odebrat do kajuty a tam si sednout do křesla a spát.

Ale staří „nezmaři“ se zase sešli na palubě a dál hráli k tanci a poslechu. Prostě muzikanti z Krkonoš a z Čech. Ti nikdy nezklamou. Potom již náš soubor dorazil s ostatními na trajektu do přístavu Civitavécchia, asi 50 km severně od Říma, kde po vylodění a nasednutí do vozu se vydal náš autobus na cestu domů. Skláněla se noc a cesta byla daleká. Hlubokou nocí jsme projeli Grossetem, a mnoha dalšími italskými městy, až jsme se ráno ocitnuli těsně u hranic s Rakouskem, kam jsme přejeli asi o páté hodině a po krátké době jsme ještě přejeli hranice do Bavorska, abychom se posléze opět vrátili na rakouské území a pokračovali do republiky. Ještě jsme si udělali zastávku u krásného solného jezera, které se jmenovalo Mondsse, nedaleko Salcburku, kde jsme se vykoupali a odpočinuli si před další cestou.

Poté jsme pokračovali na hraniční přechod do republiky Horní Dvořiště, kde jsme se zastavili v nedaleké restauraci na prvém jídle naší kuchyně a abychom se utvrdili že jsme doma, byla jedna z nás okradena o peněženku, kterou ponechala na stole bez dozoru a odběhla si dva kroky pro příbor. Chmaták od vedlejšího stolu, z náklaďáku stojícího před budovou, se přičinil a zbohatl o nějaké drobné a 40,- E a bylo jasné, že již nejsme za hranicemi, ale doma!

Pak ještě čtyři hodiny cestování, abychom byli uvítáni ve Vrchlabí našimi blízkými a mohli začít vyprávět zážitky. Kulturní dům Střelnice nás uvítal ve 22.15, rychle jsme vyložili veškerý materiál, osobní věci a rozloučili se mohutným zvoláním „Džina“ s našimi šoféry a rozjeli se do svých domovů.

Závěr
Cesta to byla neobyčejně krásná a hlavně velice náročná. Náročná na schopnosti lidí všech věkových skupin které se v souboru nacházejí. Čtrnáctiletá i sedmdesátiletý cestu zvládli velmi dobře, extrémní podnební podmínky a pracovní zátěž, složité podmínky životní a vysilující psychické zatížení všichni zvládli na výbornou.

Vedení zájezdu Eva a Petr Lelkovi odvedli veliký kus organizátorské práce a hlavně práce s organizátory festivalu, se kterými se někdy dohodnout bylo velice problematické. Ne pro jazykovou barieru. Ta byla zvládnuta s přehledem s angličtinou našeho Petra a Sylvy Pešákové. Ale pro ledabylost řešení organizačních záležitostí, neboť Italové mají pořád dost času. Nyní znamená až za hodinu.

Ovšem naší průvodci, kterými byli studenti university, byli výjimečně přesní a dochvilní, což bylo znát na kvalitě vztahů, které tím byly perfektní. V řešení problémů také napomohli svojí operativností řidiči a majitelé cestovky PE-RO, se kterou jsme jeli, pánové Votoček a Šedivý ze Stružince u L. n. Popelkou. I jim patří náš dík a dohoda, že příště pojedeme zase s nimi.

Ještě se vrátím k nejčastější otázce pořadatelů a kolegů vedoucích souborů zúčastněných na festivalu v Nuoru. Velice často se ptali, kdo nás sponzoruje a podporuje náš soubor na cestách. Oni všichni na vacích s kroji měli značky různých výrobců, od velkých automobilek přes výrobce praček a ledniček, šicích strojů atd. Pouze já jsem na tiskovce musel oficiálně prohlásit, že v ČR ještě neuzrála doba, aby podnikatelé podporovali kulturu. Že tito podnikatelé mají pocit, že v podpoře tohoto odvětví spatřují ztrátu investic. Nepřeji nikomu slyšet odezvu. Pro nás škoda.

Děkuji všem, kteří se přičinili o realizaci této náročné cesty, kteří ji podpořili jakkoliv, byť by i pouhým dobrým slovem. Děkuji všem a podtrhuji, neudělali jsme ostudu! Hrdě a pyšně jsme reprezentovali město Vrchlabí, region a Českou republiku. Že nepřeháním, dokazuji vzkazem všem přátelům a spoluobčanům od pana Bruno Peetersena, presidenta folkloristu při Evropské unii, že se těší na Vrchlabí a Špindlerův Mlýn, kde bude slavit Silvestra a Nový rok 2004. Zároveň jsem převzal i jeho osobní pozvání na 41th. Europeade 2004 v Rize – Lotyšsku - 21. - 25. července 2004. Rádi přijedeme.

Krkonošský horal Standa Lelek - hl. šéf souboru

Zpět do sekce Europeade