Zpět do sekce Europeade

Vzpomínky! Jak toto slovo evokuje k vypětí mozek, aby si osvěžil a připomněl vše, co v několika minulých dnech či týdnech prožité bylo a nemá být zapomenuto. Rychle se zorientovat v událostech předchozích, které nás potkaly a v myšlenkách vydat svědectví o dnech, které se vryly do paměti jako nezapomenutelné zážitky ve znamení klidu, míru a snášenlivosti. Semkněte se blíže a poslyšte slova vzpomínání mého tak, jak jsem si je zapamatoval já...

Festivalová cesta

Je den dvacátý prvý měsíce července a můj /náš/ soubor se schází k započetí cesty na veletrh folklorního dovádění ve městě Martigny ve Švýcarské federaci pod jménem 45. Europeade.
Chystáme své věci, kroje, dekoraci, prapory EU, státu, města a souboru, spací potřeby a stany, balíky nápojů a žehlící potřeby, jako prkna, rukávníky, žehličky napařovací velké i mini, prací potřeby včetně mini pračky a sušičky, agregát chladící pro soudek piva Krakonoš, hromady zavazadel osobních. Jak může parta lidí v počtu třiceti kousků mít takovou hromadu osobních zbytečností? Jak se to má vejít do autobusu firmy Jeřábkova osobní doprava, kterou jsme si zvolili jako nejlepší? Autobus nemá vlek, já jako šéf šílím nad těmi balíky a z plného hrdla nadávám. Žena má mi klade na srdce, že nemám nadávat, neboť jsem vydal zákaz nadávání a pospíchání. Ano, nepospícháme a nadávat již nebudu, neboť s pomocí všech a řidiče Ládi zvláště se nám podařilo do busu narvat všechno a ještě nám zůstalo místo na dva lidi, které cestou posbíráme v Jičíně a v Praze. Ale věřte mně, každý rok vezeme hromadu hovadin s sebou, ale letos to bylo hovadin mrtě, možná že ásm, což je osmina habaděj. Autobus byl narván až do alelujá a největší úspěch byl, že všichni měli svá místa k sezení a nebylo třeba provádět přeskupení.



Hodina odjezdu se blížila, loučení s rodinami, snoubenci a družkami proběhlo v pohodě a najednou jsem vydal příkaz k započetí cesty. Nejprve nabíráme kurz na Jičín, kde přistupuje flašinetář Petr Kozák z Hradce Králové, se svým vybavením na kolečkách, jak nazýváme sto let starý flašinet jenž on obsluhuje. Jen mimochodem, cena toho „vehiklu“ je asi 26 000 Euro dle klasifikace v EU. Takže v kufru busu nacházíme naprosto vyhovující místo pro přístroj a jistíme to několika spacáky, aby nedošlo k újmě.

Potom na Černém Mostě v Praze přistupuje můj syn Petr, který jede opět, co by oficiální překladatel a tlumočník. A jedemééé. Tábor, Budějice, pak dlouho nic a jsou tu hranice a Dolní Dvořiště, kde je nařízená přestávka v jízdě a všichni si ve zdejším Motorestu dávají poslední teplé jídlo na území ČR. Slibovaný gáblík má podobu svíčkové, guláše, smaženého sýra, brabců se zelím a knedlíkem a přirozeně i vepřazelaknedla. Je i pár takových, kteří si zvolí jídlo netradiční, jako palačinky s jogurtem, buchtičky se šodó, Krakonošův šleh po jihočesku, anebo nějakou polévku s houskou, se stejným základem. Ti všichni jsou ale adepty na poblití autobusu během jízdy, neboť slovy Cardala, nemají ten patřičný základ!

Hranici máme za zády a jsme v Rakousku. Cesta na Linz a dále na Salzburg proběhla naprosto bez problému, neboť dálnice neskýtají mnoho možností pro pozdvižení kolektivu, krom zastavení na benzínových čerpacích stanicích, kde se vždycky umíme uvolnit dle svého naturelu. U Schorflingu jsme odbočili z dálnice k jezeru Attersee, kolem kterého jsme po krásné silnici provedli okružní jízdu za poznáním zdejšího kraje a vesnic a městeček, jejž jezero lemují a jsou oázou rekreační a oddychové zóny občanů Rakouska.

Opravdu je to přenádherný kout země a skýtá nenapodobitelné scenerie. Opustili jsme toto jezero a následně se opět objevilo jezero další, Mondsee, které se nám mělo stát útočištěm pro následující noc. Bylo již kolem devatenácté hodiny a my potřebovali nalézt nějaký kemp. Bohužel, všechny byly obsazeny a tak jsme jeli okolo jezera stále dál, až se nám podařilo ukecat jednoho majitele kempu pod Orlí skálou, že nás ubytoval. Autobus již musel zastavit kola, neboť technická přestávka v jízdě je zákonem pro řidiče, takže se rychle stavěly stany, rozbalovalo jídlo z domova a pomalu jsme se připravovali na noc. Někteří jedinci si šli ještě zaplavat do jezera, jiní holdovali neřízenému odpočinku ve zdejší restauraci a jiní, odvážnější, si vyšli na procházku.



Nakonec jsme se okolo jedenadvacáté hodiny sešli všichni na břehu jezera Mondsee a společně zpívali písničky při doprovodu kytar a harmonik. Až jsem žasl, jako neoblomný šéf, jak se v tuto chvíli lidé z mého /našeho/ souboru navzájem snášeli, jak se měli prostě rádi. Rozuměli si a já s Evou, svojí ženou, jsme byli šťastni a přáli si, aby ze shůry všechno viděla moje máti, zakladatelka souboru, jak to klape a libě zní.

To bylo až do okamžiku, kdy jsme šli všichni spát. Každý zalezl do svého stanu, ustlal si ve spacím pytli a začal snít. Stan můj a mé ženy byl mini, měl malý vlez a byl krátký. Když se mi podařilo narvat do malého otvoru mou ženu a ta se konečně do útrob stanu dostala, narval jsem se tam i já a bylo neštěstí. Oba najednou jsme se nemohli vsoukat do spacích pytlů, tak že jsme to dělali na pořadí. Chvíli ty, potom já, pak zase ty a zase já. Nevím co si o našem komentáři k události mysleli souboráci, ale dle jejich smíchu a pošklebování si jistě představovali to nejhroznější, k čemuž může mezi babičkou a dědečkem dojít a sice, že se nevejdou na lehací plochu.
Potom ještě vyvstal problém s kabelem, na kterém jsem ležel a který vedl od zdrojové skřínky naším pozemkem k nějakému přívěsu. Vyřešila to tuším, Iva Kubátová, která ten kabel zpod mojí prcinky vyrvala a odhodila někam opodál a já měl klid. Chvíli.
Během noci se strhl liják a nevím kdy, ale bylo to hlasité, mi žena nadávala, že tak krauskej stan eště vh životě neviďála a že má mokrý i spoďáry. Já eště chvíli deržál hubu ale pak sem to nevyderžál a poudám: „Máš taky mokrou palici, jako já? A spacák máš taky mokrej?“ Vona chvíli byla ticho a pak vyherkla: „Ty vole stará! Tendle stan hodíš do popelnice, páč sparchantilejší zasraninu sem jak živa neviďála!“ To eště nevěděla, že ležíme v malinkatým jezírku, páč sem po ulezení do stanu nemoh už zauřít ten podělanej zips, co se tím stan zadělává na noc. A tím nám do „pokojíčku“ naperšalo dobrejch deseť litrů vody.
Soubor se dávil ráno smíchem a má žena chroptila vztekem. Každýmu si říkala vo panáka kořalky, jen aby se neklepala zimou. Šak taky naše spacáky a stan se sušily dva dny. Ostatní ale byli jako v pokojíčku a tak naše mise mohla pokračovať.

Ráno se všechno zabalilo, rozloučili jsme se s majitelem a hajdy na další štaci. Cílem byl Innsbruck. Našli jsme své ověřené parkoviště pro autobusy pod Olympijskými skoky, kde tradičně parkujeme. Soubor okamžitě vyrazil na obhlídku města Innsbruck, aby stihl všude nadělat památeční fota a filmy a když se dostatečně realizoval co by turisté, vraceli se postupně na parkoviště k autobusu, kde já zatím organizoval nácvikovou pro vystoupení v Martigny.
Hudba byla připravena, tanečníci nastoupili a začalo se trénovat.



Nebyla to žádná legrace, neboť jsem stále neviděl před očima ten obraz tance, který jsem si představoval. Čtyři hodiny zkoušení jednoho tance, jedné sestavy, jednoho předvedení, to není žádná legrace. Viděl jsem a bylo mně ženou i asistentkou Pavlínou připomínáno, že tanečníci již nerozlišují levou a pravou! Byli unaveni. Konec, volná zábava, příprava k odjezdu a hurá na Martigny.

Jen ta cesta, kterou jsem našel na mapách a kam povedu řidiče s tou velkou krávou zvanou autobus, ve mně vyvolávaly zděšení a bobky. Před ostatními jsem však dělal haura a machra. Dyť de vo perd. Trošku nahoru, pak dolu, pak zasejc nahoru a vo trošku vejš a pak zasejc dolu, drobek dýl.
Opouštíme Innsbruck, je tma a datem jsme na dvacátém druhém červenci, někdy okolo dvacet dva hodin. Je tma a soubor na palubě zpívá a raduje se. Někteří, potřební, spí. Nikdo nesleduje cestu, která ubíhá za okny busu a tak po několika hodinách míjíme Lichtensteinsko a jeho hlavní město Vaduz, a ženeme se po dálnici k městu Chur, kde po dvaceti kilometrech odbočíme vpravo na Muster a Adermatt a Brig.

Hezky se to říká, ale ta trasa dlouhá necelých dvě stě kilometrů dokáže namíchnout nejednoho řidiče busu a vycucat ho z energie tak, že na nejbližší zastávce spadne pod volant a spí jako nemluvně. Při odbočení u městečka Reistenau jsme najeli na silnicí, širokou asi tak jako je spojnice od Valteřický silnice do Horní Branné. Autobus se tam nevyhne s osobákem, stále se stoupá do vrchu a místy je stoupání 14%. Řidiči asi ví, co píši. Podle silnice je ozubená dráha, to uvádím pro orientaci. Všude po stranách silnice jsou protilavinové tarasy a pasou se tam kravky. Nikde na celé trase není benzínové čerpadlo. První průsmyk přejíždíte ve výšce 1 456 m. n. m. Pak jedete dolů z kopce a máte radost, že je to za vámi. Najednou začnete znovu serpentinami stoupat nahoru do vrchu a začínáte si vzpomínat na nějakou modlitbičku, protože se vám chce blejt a zrovna si nemůžete vzpomenout, kde máte nějaký igeliťák, igelitovou tašku, nebo třeba přímo svůj ruksak, kam by bylo dobré si odložit, abyste nemuseli potom drhnout celý autobus. To už ale řidič kroutí se slovy „do pedele, ta sviňa nemá konce“ druhou zatáčku a jen letmo si všimá, že za krajnicí této autostrády leží věčný sníh, zvaný alpský ledovec. Náš superbus Bova se nachází ve výšce 2 466 m. n. m. a přejíždíme další rozvodí. Slyším řidiče, jak sám pro sebe v několika následných zatáčkách, ve spádu 14% říká nahlas, „pod náma je díra nějakejch 800 m a já ani nevím, estli jedu po silnici, nebo ne.“ Pak dodává, že kerej belbec si tu cestu vymyslel a já se choulím na sedadle malinkej, menší až nejmenší, aby to neprasklo, že tím belbounem sem já. Ale Láďa se derží a jede stále dál. Dívám se palubou do zadku autokáru a sem rád, že šichni cherněj. Dyby nechrněli, tak by se zjančili a zeblili by celej bus kh nepoznání a možná by se i posráli.

Pak sme dorazili do nížin Švýcarskejch, k měst Brig, dál pak Visp, Sierre a když jsme minuli Sion, bylo nám hej a fajn. Probouzel se nový den, všechno to vonělo venkovem a všude se ve slunci hřály vinice. Všude byla vinná réva a z krajiny vanul klid a mír. Najednou v rovině lemované třítisícovými štíty Alp se zjevilo město Martigny, malé provinční město se šestnácti tisíci obyvateli, oděné do krásy, čistoty a starobylosti.

Jsme v cíli

Sjeli jsme z dálnice vpravo do podjezdu a poté odbočili vlevo ke sportovnímu areálu CERM. Jsme v cíli, jako pátá výprava z dvou set dvaceti šesti výprav. Pátý autobus v řadě na parkovišti a z něho vystupuje Krkonošský Horal, zástupce České národní výpravy, nositel tradic z Krkonoš, města Vrchlabí. Rozviňte prapory, jsme v cíli.



Je devátá hodina ranní a jdeme se hlásit k přijetí. Stojíme v řadě souborových zástupců a najednou se rozletí dveře vstupní haly CERMu a vstupuje prošedivělý pán. Smekám klobouk a s pozdravem „Helóó mister Petrsen“ podávám ruku tomu nejpovolanějšímu. Rovněž tak činí kapelmistr Kunert a můj syn Petr. Pár zdvořilostních fráziček, poklepání po ramenou a přání hezkého dne. To je setkání hned napoprvé s prezidentem Europeade.
Pak nezbytné formality přijetí, registrace, pokyny k ubytování, stravování a náhle je tady čekání na domorodého průvodce. Člen štábu volá mobilem někam do světa a hned nás ujišťuje, že náš průvodce tu bude co by dupl. /To platí všude a je to hned!/ Valí se k naší skupince osiřelců zavalitý bodrý chlapík, který „francouzsky“ něco haleká a my se radujeme. Jen kapelmistr Kunert rozumí, neboť umí franštinu a ví, co příchozí říká.
Ptá se, kudy jsme přijeli, jaká byla cesta atd. Odpovídáme. Ptá se znovu, kudy jsme přijeli. Odpovídá Petr i Kunert a on se ten belbec znovu ptá, kudy sme jako přijeli. Poudám svýmu klukoj: „Řekni mu, že vod Churu na Brig. Přes ty kopce.“ Můj kluk vodpovídá, že mu to řekl už třikrát. Von čuměl jako tydýt a nechápal. Tak sme mu to řekli eště jennou, že vod Churu na Muster dolu na Adermatt a Fiesch. Vod Brigu že už to šlo. Von se chytil za hlavu a poudal, že tou cestou jezděj auta jen vh létě a spíš terenní a vh zimě, že se tam nejezdí. Autobusy tam prej nesměj vůbec. To je diuný, náš tam jel jako perd a nikomu to nevadilo. Jen moje paní poudala, buď rád belboune, že šichni spali. Jinak by tě poblili vh těch zatáčkách a eště by tě zmlátili. Děkuji, že spinkali.

Vracíme se k celé skupině horaláků, abychom jim představili našeho průvodce, seznámili je s dalším programem a vysvětlili, co bude, když nebude. Všichni omrkli Freda, jak se průvodce jmenuje, dokonce přijali možnost volna na místě, /parkoviště autobusů/, náš „budoár“ se totiž nesměl pár hodin hnout z místa, neboť řidič měl povinnou přestávku v jízdě a autobusu se nesmělo hnout kolo. Někteří ve stínu sebou plácli na zem a okamžitě usnuli, jiní se odebrali do města na průzkum, další pak nastoupili výlet na hrad, který nad městem čněl. Já také!

Cesta na hrad byla zajímavá, stále se šlo vinicemi a sem tam bylo vidět hospodáře, jak nehospodárně plundruje tvořící se hrozny vína na keřích. Na otázku proč tak hnusně fláká ty hrozny a hází je na zem nám vysvětlil, /pomocí rukou, nohou, mimiky obličeje a různým zvukovým znamením/, že na keříku révy musí zůstat jen pár hroznů, aby byly veliké kuličky. Když tam zůstanou všechny, budou prťavé, kyselé a blbé pro výrobu vína. Jako vinař - konzument - mu dávám za pravdu a přeji mu, aby bylo kuliček co nejvíce a co největších.

Lezeme dál na hrad. Na vrcholu hradní věže mám pocit, že se věž celá kymácí, chvěje a kindá sebou sem a tam. Mám hnusnej pocit, že se zřítí. Kolegyně Pavlína mě ubezpečuje, že se věž nekymácí, že to dělá rozbouřené krevní řečiště v mých útrobách, že se vlastně klepu, chvěji a potácím já. Výborně! Tak je vše v pořádku, když ta věž stojí pevně! A já? Já se z toho nepodělám, byť bych byl kardiak pokročilého věku. Jen v duchu lituji, že nesedím dole pod hradem v malebné hospůdce a nekonzumuji již vylisované kuličky hroznů a se zakloněnou hlavou se nedívám do výšin hradní věže na blbouny, kteří se tam vydrancali. Takhle ten vydrancanej jsem já a někdo se na mě, jako na blbouna dívá ze zdolejška.

Kde bude Horal spát???

Přichází pozdní odpoledne, všichni si vykládají první dojmy z pobytu ve městě a pomalu nastupují do autobusu, který se již může opět hýbat. Pod dohledem Freda ho hýbáme směrem do vesničky Charrat, která je na okraji Martigny a kde máme ubytování. Já a můj syn jsme tam již byli s Fredem, abychom „ubytovnu“ převzali. Jeli jsme jeho autem. Při prvním setkání s ubytovnou syn utrousil větičku, kterou nemohu interpretovat. Konečně je to vojenský důstojník a stavař, tak také věděl co komentuje. Já se jen chechtal a na zpáteční cestě za kolektivem jsem utrousil, že až to uviděj, /ten kolektiv tu ubytovnu/ tak se poserou a já taky, smíchem.
Tak teda jedeme autobusem na ubytovnu, míjíme krásné staré vinařské usedlosti a super moderní novostavby, kladně hodnotíme že všude jsou postavené nové ulice a chodníky pro pěší, krásná parkoviště a stezky pro cyklisty, všechno je čisté a náramné. Zastavujeme u zbrusu nové školní budovy, jednopatrové, uprostřed zeleně a vedle velikého hřiště. Vydávám pokyn k opuštění busu, „vemte si zatím jen nejnutnější a jdeme se zabydlet“. Poroučím.

Správce školy s Fredem otevírají dveře do podzemí, procházíme asi třicet metrů dlouhou podzemní chodbou do velkých tří podzemních sálů s postelemi a regály pro materiál a já se očividně bavím pohledem na vytřeštěné oči a šílené ksichty horaláků /napříč věkovým spektrem/. Považte! Oni nemluví!!! Jsme asi pět metrů pod základy školy, v protiatomovém bunkru civilní obrany Švýcarské federace a tento se na pár dní stává našim domovem.

Stává se neuvěřitelné! Během několika málo okamžiků horaláci začínají milovat svůj bunkřík a začínají se tam i zabydlovat. Hodinu poté je všude nevýslovný bordel a všude se válejí nějaké svršky a předměty a všichni si připadají lépe než doma.



Jediná sprcha byla, když jsem souboru řekl, že tam budeme bydlet s rumunským souborem jako jedna rodina, což za několik hodin neplatilo, neboť jim Petr oznámil, že bunkřík je jenom náš, že soubor z Rumunska nedojede. V tuto chvíli kapelník Míla Kunert prohlásil, že miluje svůj bunkřík, že ho má rád. Od té doby ho měl rád každý. Měli jsme své zázemí, krásné záchody, sprchy, umývárnu a kdo nechtěl být viděn a slyšen, stačilo jenom zavřít třicet centimetrů silné železobetonové dveře a byl klid. Byli jsme jako v pokojíčku.

Nesnáze s muzikou

Na večer /po večeři/ jsme měli schůzku s ostatními soubory, abychom secvičili muziku na zítřejší hromadné vystoupení. Jednalo se hlavně o hudebníky, tak tanečníci nastoupili před školou a začalo se trénovat tancování. Pozice, figuráž, upravit detaily choreografie, opravit postoje tanečníků, sladit vše potřebné. Dřeli jsme asi hodinu.

Pak manželka a manažerka souboru zavelela nástup k odjezdu na večeři do CERMu, kde již vojáci Armády Švýcarské federace měli navařeno pro asi šest tisíc hladových krků. Odjezd, ať neváháme. V Česku totiž platí, že kdo zaváhá – nežere. To ještě nevíme, že zde to neplatí.



Po večeři se soustředíme u autobusu na parkovišti, kde o kousek dál je vyčleněn plac na naší hudební zkoušku. Kunert jako kapelník si muzikanty odvádí na místo, tanečníci se jdou také podívat a já zůstávám na palubě busu u šálku dobré kávy.

Po několika okamžicích přibíhá ze zkoušky Pavlína Zdeňková a rozhořčeně sděluje, ať si tam laskavě jdu, že něco není v pořádku s muzikou. Odpovídám, že nejdu, že mě je jasné že se muzika neshoduje s tím, co bylo domluvené, že jsem to čekal. A také jsem se nešel podívat. Mezi tím dobíhají ostatní tanečníci a jeden přes druhého řvou, že si Špindleráček přidal šestnáct taktů muziky, že to je průser. Uznávám že ano, neboť v předvečer gala vystoupení se dozvědět, že tanec nabiflovaný ze studeného hrnce se prodlužuje o jednu celou sloku, je prostě „fopá“ jak ušité. Na otázku co budeme dělat odpovídám že je jen jediná možnost, že se soubor Krkonošský Horal neúčastní zahajovacího slavnostního programu. Společné vedení souboru velí k ústupu, teda k návratu na ubikaci – do bunkru.

Odjíždíme. Cítím ve členech souboru veliké napětí, jedni jsou totálně rozhozeni, jiní bez nálady, někteří se dokonce snaží vedení Špindleráčku omluvit, že to neudělali naschvál. Se vším souhlasím, ale odpovídám za soubor po umělecké stránce a nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby soubor ukončil své vystoupení šestnáct taktů před koncem celé produkce. Stál by tam jako tvrdé „Y“ a ostuda by byla nezměřitelná. Tomu zabráním vší silou! I za cenu oficiálního protestu u Mezinárodního výboru Europeade.

Jsme opět na cvičišti, znovu se snažíme něco s tancem udělat a nějak přidat těch neskutečně dlouhých šestnáct taktů. Nejde to! Nervozita a nenálada jsou silnější. Dokonce vidím na vlastní oči vzteky plakat dospělé chlapy nad bezbranností, ve které se ocitli. Je už tma a tak velím rozchod, hudbo hraj, vy tančete jen pro sebe, pro zábavu a uklidněte se, říkám všem. Já si při sklence dobrého vína promyslím, co dál. Myslím si v duchu. Všichni mně jdou z cesty, sedím si v koutku dvorečka a přemýšlím. Pozoruji jednotlivé tanečníky a tanečnice při projevu a stále více se utvrzuji, že to zítra nějak dopadne, že to prostě zvládnou. Jdeme spát a tak všichni uléhají na své postýlky unaveni, vyčerpáni a nervozní.

Jen kapelmistr, já a má žena, houslistka a nejstarší tanečníci stále neležíme a vypravujeme si zážitky ze života. Hodně nahlas se smějeme, řádíme a tím kompenzujeme svou nervozitu. Vedle nás v jakémsi kamrlíku bydlí dva příslušníci civilní obrany, kteří dbají na zdárný chod vzduchotechniky a vybavení bunkru a zároveň jsou ochrankou nás všech. Protože je dostali do spárů naši přední tanečníci, kteří těmto hochům ve službě nalili českého piva Krakonoš několikrát rychle po sobě jdouce, stali jsme se záhy ochrankou my jejich. Uložili jsme je do postýlek a celý bunkr utichl.

Vzhůru do ulic

Je ráno 24.7. a my vstáváme opět do nádherného slunečného dne. Snídaně probíhá v místě, teda ve škole nad „námi“, potom nezbytné kafíčko si vychutnat a jak se tak dívám, všichni si odpočinuli a mají dobrou náladu.

Od půl jedenácté máme první vystoupení ve městě, na hlavním martignickém náměstí. Dopít kávu, velím, nástup a jde se nacvičovat. Hudba se chápe vercajku, tanečníci nastupují do pozice, zpěvačky jsou rovněž na svém místě a já mohu začít. Po mém boku mám své zázemí v podobě syna, manželky a průvodce Freda a Loru, která měla být s Rumuny a když nepřijeli, tak se přidala k nám. Celému souboru vysvětluji situaci, svůj záměr a opatření se závěrem nacvičené skladby. Petr vše překládá našim hostitelům, aby i oni byli zasvěceni do problému, ve kterém jsme se ocitli. Tečka.

Hudba začíná hrát, tanečníci se uvolňují se sevření stresu a začíná „koncert“ dle mých představ. Ještě několikrát to zopakujeme pro jistotu a abych se utvrdil, že mám kolektiv tanečníků, za který se nemusíme my ostatní stydět. Zvládají to. Tak převlékat do krojů, načinčat se a hajdy na první vystoupení.



Na náměstí Place du Manout a v Kiosque a Musique již diváci čekají. Naše půlhodinka se vydařila, krásně jsme si zatančili na zeleném koberci pod střechou hudebního altánu /nejlepší ochrana proti sálajícímu slunci/, pod korunami mocných lip.
Blíží se poledne, musíme se přesunout do CERMu na oběd a potom po přestávce opět vykročit na náměstí Manoir, abychom v 15.30 stihli provést další vystoupení. Tam to je horší, neboť tančíme a zpíváme pod přímou palbou slunečních paprsků a já se jenom obávám, aby někdo nezkolaboval. Pomocnou ruku ale podali Fred s Lorou, kteří rozdávají lahvičky s vodou všem účinkujícím a stále kontrolují náš stav. Fotodokumentarista Tomáš Bajer a Petr běhají s kamerami a točí a točí. Je konec, dávám nějaký čas rozchod aby se souboráci rozběhli mezi stánky a něco si koupili.

Mě Fred zve stranou do stínu a jako šéfovi mi podává lahvičku /malinkou/ s vychlazeným bílým vínem, které přišlo tůze vhod. Poté se odebíráme tančícími a hrajícími ulicemi města zpět k CERMu na večeři. Žádný spěch, pěkně pomalu, abychom stačili odpovídat na pozdravy. Všude zní „helou“. Snad právě proto je Europeade tak zvláštní. Všichni se navzájem zdraví, kynou si a nikam nepospíchají. Dobrou chuť k večeři, přátelé a já počkám u autobusu – loučím se se všemi.

Slavnostní zahájení

Čeká nás večerní vystoupení v amfiteátru, zahajovací a slavnostní. Udílím ještě celému mančaftu poslední pokyny, dávám rady a předávám velení. Chci být sám a sám si prožít to, na co jsem sebe i kolektiv připravoval celý předchozí rok. Beru stativ a kameru, loučím se slovy přání štěstí a jdu. Nacházím si místo na hradbách, proti „našemu“ čtverci a čekám na slavnostní zahájení. Ve společenském obleku, s kravatou, trikolorou a jmenovkou na hrudi očekávám stojíc na nejvyšším bodě hradeb mou skupinu. Zapomněl jsem dodat, že amfiteátr pochází z dob Říma a založení římské osady na místě dnešního Martigny. Proto ty hradby.

Proběhly všechny zahajovací ceremoniály, začaly se střídat jednotlivé národní skupiny až přišla řada na skupinu Českou. Kohútek, Krkonošský Horal, Špindleráček a Plzeňaček. Hudba začala hrát a myslím si, že to dopadlo všechno dobře. Pódia ožila typickou muzikou z Čech, živá rytmika a pohybový výraz tanečníků také svědčil o umu a dokonalosti tanečního vyspění. Fajn to bylo a když jsem scházel za svým kolektivem, potkalo mne pár skupin a že mne již znali, gratulovali mně. Hezký pocit pro šéfa.

Najednou jsem stál uprostřed ty mojí bandy, vedle mne má žena a bylo nám všem dobře. Povinná vystoupení máme všechna za sebou, dál už si budeme jen užívat. Neskrýval jsem svojí radost nad provedeným vystoupením a přiznám se, že i dojetí.
Do toho všeho, jak jsme stáli za amfiteátrem a radovali se, se ke mně a mé ženě naklonil Fred s Lorou a řekli nám, že k nám jde prezident Švýcarské federace, pan Pascal COUCHEPIN s doprovodem, že se chce s námi pozdravit. Následovalo představení se vzájemné, pan prezident pronesl pochvalná slova na naše kroje, pochválil jejich barevnost a přesto znak chudoby horských lidí. Líbil se mu náš taneční projev, který, jak řekl, mu připomíná studentská léta, kdy sám byl členem podobného tanečního spolku. Popřál nám hodně zdaru a rozloučili jsme se.
Věřte přátelé, že mně až večer na bunkru došlo, kdo to byl. Na místě jsem to nějak nepobral. Ono to setkávání se s presidenty je tam naprosto obvyklé, protože pan Peterson je president, pak tam jsou presidenti jednotlivých národních výborů, také starostové obcí a měst jsou presidenti atd. Tak se potom nedivte, že mně jaksi utekl president republiky. Takže teď již vím, že jsem si podal ruku a prohodil pár slov se švýcarským Klauzem a jedem dál.

Večer pak „slavíme“ svůj den hudbou, tancem, zpěvem při sklence dobrého vína /někteří/, jen tak povídáním si s druhými a hlavně v pohodě tichého a teplého večera a noci, u našeho bunkříku s našimi průvodci Fredem a Lorou. Stále hrajeme a tančíme a nehodláme toho nechat. Později nastává hluboká noc a i největší ponocovači, kapelmistr a já, jdeme spát. Však nás čeká perný den.

Nejkrásnější kout Švýcarska

Ráno se vstává v osm hodin, odpočatí a růžovoučcí snídáme, pak připravujeme svršky pro výletní dopoledne a odpoledne. Chystáme se k Ženevskému jezeru. Smočit se třeba, něco si koupit a hlavně omrknout údajně nejkrásnější kout Švýcarska.

Láďa už natočil autobus, nasedáme a pod vedením Freda a Lory vyrážíme do neznáma. Na palubě busu se opět zpívá, všichni zároveň obdivují krásu okolní krajiny a vychutnávají příjemné okamžiky.
Sjíždíme z dálnice a spatříme jezero. Pořádná louže to je. Konce nedohlédneš, široké je také požehnaně a ty obrovské parníky, jaké se tam plaví. Najednou jsme ve městě Montreu na pobřežní komunikaci, kde zaparkujeme. Všichni ven a bude porada. Musíme si říci, co a jak, kde bude hlavní stan a kam se dá jít. Fred nám ukazuje Piknikovou louku, tak se to opravdu jmenuje, jdeme se tam natáhnout a rozprostřít deky. Někteří berou plavky a šup do jezera, někteří naopak půjčují v půjčovně šlapadlo a jdou brázdit jezero. My starší jen tak provozujeme procházku po nábřeží a sledujeme cvrkot.

Někteří, jako já a moje žena, se trhneme a jdeme po nábřeží do centra, kde narážíme na příjemnou letní hospůdku. Usedáme a já říkám ženě. „Sem zjedavej, jak si vobjennáme, dyž umíme ze cizejch řečí bleknouť jen po rusku a to tuze sparchantěle.“ Žena se zachechtá a povídá. „se neboj, dyť sem taky kelnerčila a vím, že si to uměj číšníci přebrať.“
Najednou vedle nás stála pohledná servírka, usměvavá černoška, a začala si s manželkou rozprávět. To bylo pošušňání, to sledovat. Žena mluvila německy, černoška francouzky a já se chechtal po česku. Najednou ta kelnerka odešla a já se smát přestal. Představil jsem si jak grilují krůtu, polévají jí litrem drahého archivního vína, pak restují brambory a vše prostírají na stříbrné míse. Ještě si představuji drahé doplňky gurmánské a smažené hranolky na přidání, drezínky a nevím co ještě. Jen to pivko, které jsem si přál, mi tam chybí. Tak mi připadala ta objednávka, kterou žena udělala. Tady končila představa...
Realita byla horší. Číšníci vzadu připravovali mísy dvě, obloha byla jak pro třídu základní školy, ty potvory pečené byly také dvě a o ostatním ani nemluvím. Pravda, za těmito číšníky se ještě krčila naše černá servírka a nebylo vidět, co tam dělá. Já si ještě představoval, jak obíhám členy souboru a žádám si jejich peníze, neboť naše kapesné to menu nemůže pokrýt. Popřípadě ještě mohu po nábřeží žebrat.
Najednou pinglové vyrazí s těmi mísami směrem k nám, já lapám po dechu a žena se nadechuje k velkému ústnímu výkonu, kterým by je odrazila. Blednu ještě více. To bude ostuda!

Ha. Záchrana byla v podobě nějakých cizinců o stůl dříve a směrem k nám vyrazila naše známá černoška s docela malinkým táckem, na kterém se kyndala konvička skleněná s dvoudeckou vína a jednou skleničkou. To položila před manželku se širokým úsměvem a když jí řekla žena pomocí ruky, že to chtěla dvakrát a ukázala na sebe a pak na mne, ta to vzala sportovně, čapla skleničku na vedlejším stole, prdla jí před mojí maličkost a dolila jí z konve manželčiny. Oba jsme měli decku ve skleničce, široký úsměv servírky nad sebou a dobrou náladu. Konečně, výstřih černošky byl šibalsky krásný a tak se všechno dalo přejít s tímto bonusem.

Krásný den jsme prožili u Ženevského jezera. Všichni byli spokojeni a měli skvělou náladu. Užili si, jako třeba Luděk s Márfym, kteří se vyšprtli do jezera ve zbrusu nových koupacích botičkách pastelových barev, zakoupených někde na burze za třicet korun kilo. Slušelo jim to. No a již se musíme vracet. I skupinka našich se vrátila z blízkého hradu, kde byli na prohlídce, tak mužem cestovat zpět na naší základnu.

Kouzlo tance a zpěvu

Večer nás čeká mimořádné vystoupení ve vesnici, kde jsme ubytovaní a jejíž starosta na naší počest udělal trachtaci. Charrat nás zve. Tak jedeme.

Po příjezdu na bunkřík jsme se převlékli do krojů, naložili vercajk muzikantů a verpánky na žebřiňák a hajdy pěšky na náves vsi. Tam se srotili domorodci, Fred vysvětlil postup vystoupení a my hned všechno připravili a začali. Soubor z jihu Francie, který šel na řadu po nás, se také již na chodníku převlékal a jejich tanečnice byly dobrým dopingem pro mužskou část našeho souboru. Černé vlasy, krásné postavičky a málo svršků na nich, to se hned tak nevidí. Najednou byl konec naší ukázky a my naopak hleděli na výkon Francouzů. Byli skvělí! Líbili se nám.



Hned potom se loučíme s touto částí vesnice Charrat a přesouváme se o několik stovek metrů k jihu, do centra vsi. Na návsi jsou lavice a stoly, všude sedí zdejší vinaři a čekají na výkon souborů. Francouzi jdou na řadu první. My zatím v dusnu letního podvečera čekáme na svojí příležitost.
Jako šéf obcházím lidičky ze svého souboru a lehce jim vytýkám chybičky, kterých se při tancích dopouštějí. Jedni to přijmou s pokorou, druzí nafouknou hubu v přesvědčení, že kecám a oni jsou nejlepší. Tam potom přitvrdím ve svém názoru.

Už je řada na nás a tak se toho ujmeme se ctí. Řádíme jak se patří a daří se nám. Sólem Vosiky zakončíme, sklidíme obdivné ovace Francouzů i domorodců, načež potom přichází na řadu večeře, kterou nechal připravit sám starosta obce pan Olivier Jeaan Dumas ml., bratr starosty města Martigny. K večeři bylo skopové na smetaně a rýže, výborné chuti a mistrovsky připravené. Pojedli jsme a aniž by nám někdo něco řekl, muzikusové Horalu se opět chopili nástrojů a začali hrát známé lidovky. Najednou celá náves tančila, lidé se bavili a když jsme před půlnocí končili, ani se nám nechtělo „domů“.



Všechno ale jednou končí, tak i tento den se stává minulostí. Následný spánek byl zasloužený, i když nenastal hned, ale trošku později.

Průvod městem

Ráno jsme si poleželi, neboť bunkřík nemá okna a my nevíme, že venku je již krásný slunný den. Chrápeme do osmi hodin, někteří i déle, pak se ploužíme do vedlejšího vchodu na snídaní a tamější personál dobře uhádl, že náš předchozí den byl náročný. Rychle se však zkonsolidujeme do normálu a během chvilky je celý soubor v pohodě a připraven plnit nové, ještě náročnější úkoly, bylo by napsáno do svodky pro OV KSČ před pár lety. Jen okrajem si všímám, že i ti, co kávu po ránu nepijí, si jí s chutí dopřávají. Ještě jeden okamžik, který jsem dosud nezaznamenal: všichni se nějak více mají rádi, více se na sebe usmívají, laškují a že jsme spolu všichni šestý den, dosud se nikdo nepohádal. To je dobře.

Celé dopoledne připravujeme kroje, žehlíme, pereme, ladíme, neboť odpoledne je slavnostní průvod městem a chceme být IN. Děvčata si dokonce na hlavách vytváří něco jako účes, i když převládá styl „jak vstanu, tak du“. Má paní se snaží si na zmuchlaný ksicht namalovat obličej, ale vzdává to záhy, neboť každou chvíli do ní někdo šťouchne a tak by vypadala jako stará vrásčitá Japonka nebo indiánská babička „Taky Teta“. Mě se ale líbí i tak a proto si spolu sedáme opodál vchodu do bunkříčku, já si dávám kalíšek vínka a jen tak, mimochodem, sledujeme cvrkot.

Přichází Fred s Lorou, rychle uskutečňujeme „válečnou poradu“ a již dáváme soubor dohromady. Nasedáme do busu, jedeme na oběd a odtud se přemístíme na seřadiště průvodu. Ještě vizuálně kontroluji stav oblečení členstva, však vše je v pořádku a i nálada dobrá nikoho neopustila. Pořadatelé běhají jako postřelení a dávají dohromady zdivočelé soubory, které se přemísťují jalově z místa na místo. To hlavně ti ze západních zemí. My „východňáci“ spořádaně stojíme na svém místě, hrajeme a zpíváme a čekáme.



Náhle přichází pokyn k zařazení do průvodu, vyrážíme a musím podotknout, že našinci celou dobu průvodu „nezauřeli“ hubu, stále něco skandovali, pokřikovali a dokonce skákali, neboť provolávali, že kdo neskáče není Čech. A lidem na chodnících to bylo líto, tak skákali také, neboť Fred to křičel francouzsky o Švýcarech. Tak se skákalo o sto šest.
Nakonec jsme doskákali a doskandovali až k čestné tribuně, kde jsme uctivě pozdravili všechny hodnostáře Europeade v čele s Bruno Peetersnem, starosttou Martigny a starostkou Klaipedy v Litevsku, města příští Europeade, členy Senátu Europeade a mnoha dalšími. To už jsme byli očividně unaveni a dál jsme se spíš ploužili, než skákali a bylo nám přesto dobře.

Průvod končil v pozdním odpoledni, v CERMu jsme se navečeřeli a těšili se zpět do bunkříčku, kde si odpočineme a necháme odpočinout především bolavým nohám. Však taky Drábek s nemocným kolenem už sotva chodil. Ale celý průvod prošel opíraje se o francouzkou hůl se zdviženou hlavou a nenechal si ho ujít. Nebo Míla Kunert, dnu jako hrom v hnátě, ale porát šel a hrál na klárinet. To víte, přátelé, nějaké roky už máme a drahně dlouho spolu už ten folklor děláme. Roky přibývají a někde to znát asi je. Ale i tak přichází mladá krev do naší muziky, v podobě mladičké Lucky Čihákové, které to naopak v průvodu šlapalo jako nic.

Europeade Ball

Ale honem nastupovat do busu, Láďa Šafář už nastartoval a jedeme. Hezký pohled do útrob bunkříku, kde se všude povalují svršky krojové výstroje a jejich nositelé v nedbalkách se válejí na postelích. Odpočívá se jen chvíli, hned nato se přiřítil Petr a povídá: „Vy nejdete na Europabál?“ Láďa už čeká. Za ním stál Fred a divil se, že my nic.

Najednou jako když střelíš, mladí se oblékají do triček a gatí, berou trikolory a průkazkové odznaky, foťáky a hurá do busu. „Doma“ zůstávají jen nejvíce zmoženi jedinci, kteří ale dostávají tajný úkol od mojí maličkosti, než odjedu s mladými.

V CERMu se již hraje, Policie nás navádí na záložní parkoviště, neboť obě hlavní jsou již přeplněna osmnácti desítkami autobusů z celé Evropy. Těch posledních 46 autobusů se musí zmáčknout na ploše u kasáren a osazenstvo musí ten kousek dojít pěšky. Rozdávám poslední pokyny, upřesňuji hodinu odjezdu a dávám volno. Ani vrabčáci se nerozlétnou tak rychle, jako mojí svěřenci.

Protože již znám dění při bále, odebírám se s kolegyní Pavlínou na procházku do uliček starobylé části Martigny, kde obdivujeme nádherně nasvícené Dómy, kostely a hradby. Na náměstí Place du Manior se na pódiu střídá jedna moderní kapela za druhou, některé jsou moderní až běda, všude se prochází tisíce lidí a vládne krásná nálada. Počítáme krámky a stánky na zdejší tržnici, kde se prodávají upomínkové předměty, ř emeslnické výrobky a podobné věci. Když v duchu docházím k číslu 48, nechávám toho. A všude se prodává občerstvení, Švýcarské pivo kvasnicové, Muškátové, Jablkové, Zázvorové, Medové a Višňové… a nikde nebylo nablito, což jsem nepochopil. Nakonec byl stánek s normálním chmelovým mokem a tam byla taková ukrutná fronta, že jsem si nechal chuť zajít a těšil se domů do bunkříku na našeho Krakonoše z Trutnova, který je vždy na výjezdech naším nezbytným doplňkem stravy.



Hodina setkání s ostatními se blížila, tak se odebíráme zpět k CERMUu, abychom se setkali s ostatními. Jak jsme se blížili k jmenovanému místu, stále více bylo slyšet češtinu a húronský smích. Ano, naše omladina zabrala jedno místo nedaleko vstupu do CERMu a tam učila našeho průvodce Freda a jeho pomocnici Lauru českému jazyku. Fred například, držíce v ruce slovníček, najednou začal řvát „Hoří!“ a praště slovníčkem o zem prchal. Nebo s tváří panice řekl: „Jsem znásilněna žena“. Pochopitelně naši řvali smíchy až plakali. Ani se nedivím, že se jim nechtělo k autobusu.

Návrat byl ve znamení dobré nálady a smíchu. V bunkru nás čekalo malé překvapení, které jsem domluvil s těmi, jenž zůstali. V prostřední místnosti byl prostřen a obložen stůl plný dobrot a lahůdek, zákusků masových a všelijakých salátů a nápojů všeho druhu, složený z toho, co kdo přinesl z domova ještě anebo nakoupil. Mladí se najedli, napili a potom společně zpívali nejprve venku před školou, později pak uvnitř v bunkru.



Ono se totiž slavilo. Lucinka a Honza Nebuský měli ve stejném dnu narozeniny. Tak hodně zdraví, kolegové.

Slavnostní ukončení

Nedělní ráno, opět krásně slunné, nás přesto probouzí poněkud rozpačité, někteří jsou uzavřeni do sebe /ti mladí, především/ a já dobře vím proč. On se blíží konec. Konec všeho toho krásného, co soubor prožíval až doposud.

Po snídani jedeme do města na „koukačku“ a něco nakoupit, dát si kafíčko pod lipami a jen tak pokoukat po lidech. Máme volno. Někteří ještě jdou si prohlédnout poslední historické památky, na které dosud nezavítali. Mládež ochutnává zdejší zmrzlinu a všichni se neustále někde potkáváme. Blíží se hodina oběda, tak pomalu kráčíme zpět k CERMu, abychom se naobědovali a poté šli společně na Amfiteátr. Dlužím vysvětlení, co to je ten CERM. Jedná se, volně přeloženo, o Centrum kultury a sportu Martigny, což je komplex budov, které naráz pojmou až deset tisíc lidí a kde jsme se všichni najednou stravovali, kde by se vše odehrávalo, kdyby pršelo atd.

Teď jsme naobědováni a pomalu se přesouváme na přírodní divadlo – Městský amfiteátr, kde se odehraje poslední společné vystoupení souborů druhé poloviny, ukončovací ceremoniál a poslední běh s vlajkami.



Je přesně 13.30 a vojenská posádková hudba začíná hrát Ódu na radost. Všichni stojíme a v tichosti hledíme na vlajku Europeade. Po odeznění hymny nastupují Švýcarské kantonální skupiny se svým programem. Když skončí, přichází Litevská národní skupina se svým programem. To symbolizuje konec festivalu v Martiny a uskutečnění toho příštího v Klaipedě v Litevsku. Poté hovoří a zahajuje závěrečnou přehlídku pan Bruno Peeters, prezident výboru Europeade. Následují soubory z celé Evropy.



Vystřídalo se jich sto dvacet šest, z toho čtyři litevské soubory z minulého programu. Poté se střídají řečníci při závěrečném ceremoniálu, hovoří president Europeade, starosta Martiny, starostka Klaipedy, nakonec pronese pár slov i president Švýcarské federace pan Pascal Couchepin. Vlajky Europeady jdou dolů...



...hraje se opět hymna Evropské Unie a jak tak koukám, stojí ten můj soubor tak nějak smutně, zakřiknutě a… Poslední běh s vlajkou.

Mladí se vrhají do víru dění a vlajky České republiky, města Vrchlabí a souboru Krkonošský Horal jdou z ruky do ruky a každý si chce uběhnout svoje kolečko okolo Amfiteatru. Snad nejlepší běžce mají v souboru Brněnský Valášek. Ale naši se nenechají zahanbit a běhají co síly stačí. Až do okamžiku, kdy uloví na dráze pana Bruno Peetersna a pořídí několik společných foto na památku.



Naši obklopují presidenta a on přidržuje vlajku Města Vrchlabí. Nezapomenutelné a snad i neopakovatelné. Na 45. Europeade se nám dostalo dvojí cti. Navštívil a pozdravil nás prezident Švýcarska pan Pascal Couchepin a fotili jsme se s panem Peetersnem.

Smutné loučení

Je pondělí ráno, 8.00, všichni již jsme na nohou a máme pomalu sbaleno. Uklízíme bunkr, odnášíme poslední odpadky do kontejneru a všichni máme pocit, že tu „něco“ zanecháváme. Osobně kontroluji jako poslední stav opuštěného bunkru, abychom ho nechali ve stavu, v jakém nám byl předán - teda bezvadném. Venku se do busu dorovnávají poslední kusy zavazadel, před dlouhou cestou domů, kterou provedeme přes Itálii, město Genovu, kde budeme u moře odpočívat.

Tančíme poslední kolečko na švýcarské půdě, tančíme Valčík na rozloučenou s Fredem a Lorou. Poslední podání ruky, poslední objetí, poslední hezká slova na rozloučenou. Na obou stranách padají z očí slzy. I Márfy a Tomáš bulej. Dokonce i Luďa má slzy v očích a ostatní… Ostatní také. Konec. Nástup do autobusu!

Vzhůru k moři

Poslední zastávka bude u supermarketu SAM, kde také naposledy zamáváme na Freda. A je tu tunel a po něm už Itálie. 10.30 opouštíme Švýcarsko a přes vysoké hory a jejich průsmyky dobýváme Itálii s jejím Středozemním mořem. Chvíli to trvá, překonáváme několik tunelů, pak krkolomných zatáček v obrovském stoupání a jak řidič Láďa říká, Bova se nikde nepřehřívá, však tady ano. Zastavujeme na odpočívadle, kde autobus odfrkává aby vychladl a my škádlíme stádečko býčků a jaloviček, které se u silnice pase.



Pokračujeme potom už jenom z kopce dolu, dokud se neukáže na obzoru mořská hladina.

A je tu. Ale ještě asi třicet km jedeme kopci a tunely, než projedeme pobřežní dálnicí a než najdeme sjezd na pobřežní silničku, kterou lemují pláže. Sjezd již máme, ještě nějaké parkoviště. Oni totiž ve světě nepočítají s tím, že také přijede bus z Čech a bude chtít parkovat. Tam znají parkoviště pro busy jen u hotelů. Máme ale štěstí, na konečné otáčce místní dopravy nás dispečer ubezpečuje, že tam v koutě stát můžeme, že to nebude nikomu vadit. A nevadilo. Stáli jsme tam až do pozdní noci.

Po zastavení se okamžitě všichni vrhli na pláž, která byla od autobusu asi pět metrů a slezení po dvanácti schodech pobřežní navigace. Každý se namazal vrstvou opalovacího krému a ještě se mu to zdálo být málo, při pohledu na domorodé, černě opálené lidi, kteří se líně váleli opodál. Až po drahně dlouhé době jednotlivci s lepkavou kůží od mazadel si všimli, že tito domorodci jsou tmavší pleti jaksi od přírody a to dokonce i docela černí jedinci, kteří jediní byli odhaleni hned, neboť se neváleli, ale pracovali. Ověšeni různými cetkami, řetízky, řemínky s přívěsky, „drahými“ kamínky v sadách a deštníky, zavíracími kudlami vyhazovacími i nevyhazovacími a hlavně širokánským úsměvem prodávali a nabízeli toto drahé zboží všem těm, o kterých si mysleli, že koupi neodolají. Když ale nabídli deštník /potažmo slunečník/ za sedm Euro, našinec okamžitě vysypal z kapsičky utahaných kalhot „poslední“ čtyři Eura deset centů se slovy, „škoda, kámo, víc nemám“. Černoušek se usmál, poslušně deštník předvedl, že je celý a nepoškozený a shrábl ty drobáky. Ostatní okamžitě vysypávali stejné množství drobných a houfně kupovali zaručeně pravý artikl deštníkový. Někteří šáhli i po jiném zboží a také za poslední drobné. Černoušek potom odešel se širokým úsměvem, že prodal, a našinci se chechtali že levně koupili.



A dál se slunili a využívali přízně moře. Protože se blížil večer, utvořil jsem skupinku znalců z oboru koupě a prodeje zboží, teda jsem se vybral já, Cardal, Mikeš a Jirouš. Našim úkolem bylo zakoupit výhodně nějaké uzenky ke grilování a další k tomu potřebné pomůcky, jako olej, tácky, koření atd. Dlouho trvalo nalezení správného obchodu a po dotazech u několika domorodců a jejich vysvětlování jsem došel k názoru, že jeden si myslel že hledáme benzínové čerpadlo, druhý že letiště, nebo dokonce že pátráme po nejbližších uhelných dolech. Pak jsme narazili v odlehlé uličce na trojici starých dam, tady spíš babiček, možná dokonce čarodějnic, které stále hovořily jedna přes druhou a hrozně ječely, až ta nejuječenější začala mluvit německy. Prd jsme jí rozuměli, jen to její guten tág se dalo rozluštit a když jí Mikeš Luďa vysvětlil, že jsme z „ček republik“, zajásala a řekla „auf víderzén“. My kontrovali slovy čau, čau a pokračovali hledat řeznictví nebo uzenářství. Ještě dodám, že Luďa měl takový kapesní překladač který asi překládal moc perfektně, až tomu nikdo nerozuměl. Zahnuli jsme za roh a ejhle, jeden gramotný domorodec přečetl Luďovu mašinku a ukázal za druhý blok za roh. Ano, tam bylo řeznictví a uzenářství, takový maličký krámeček bez much a s modrým světlem u stropu. Mladý prodavač okamžitě rozuměl našemu „ehhuue-e“ které jsme doplnili máchnutím rukou a ukazováním do skleněného regálu. On ukázal, my řekli „neee!“ znovu ukázal a my řekli souhlas asi v pěti dostupných jazycích. „Ja,da,jes,sí,ví,ví“ a můj mocný hlas řekl „jo, to je vono“. Dal do pytlíku „grilovací klobásku“, potom jakousi syrovou klobásku velice lákavě vypadající, vše po kile a my šli.

Když jsme došli na základnu, bylo zjištěno, že to nestačí, je toho málo, tudíž se znovu naše výprava vydává směrem k objevenému krámku. Pospícháme, neboť nevíme do kolika je v Itálii v obchodech otevřené. Pochopitelně, když dorazíme, je tam zavřeno. Ale naproti přes rušnou ulici je obchoďák a tak vyrážíme tam. Sehnali jsme všechno, dokonce i hořčici, tácky ke grilování, olej a protože jsme neměli tašku, tak jsme zakoupili i termo kisnu, to je ta věc, do které se ukládají zmrazené pytlíky a na ně potom potraviny. Byla docela velká. U pokladny byl trošku problém, který se ale vyřešil okamžitě. Chybělo nám do vypočítané sumy několik šprlíku, teda centů, a tak jsme si je vyprosili /vyžebrali/ a bylo jich mnohem více, neboť zákazníci ostatní se strašně řehtali a chtěli se nějak na té psině podílet. Obdržený obnos jsme vysypali pokladníkovi na pultek a on si z té kupičky odebral čtyři desetníky. Luďa zbytek přihrnul blíže k němu a světácky pravil: „To je tvoje. Kup si něco na sebe“. A se širokým úsměvem jsme všichni odešli.

Ne docela všichni, neboť chyběl Márfy. Ten na nás vykukoval z malinké chaloupky pro dětičky, která stála poblíže vchodu do prodejny a kam si on zalezl. Z malinkého okénka vykukovala jeho veliká hlava v kovbojském klobouku a my se smích mohli potrhat. Pak vylezl a se slovy „dem, volové“ jsme vyšli zpět k pláži. Podotýkám že jsem stačil vše točit kamerou a mám teda i důkazy.

Na pláži se rozdělal oheň v postaveném ohništi, připravily se produkty a začalo se s opékáním. Právě nyní za přílivu nastala ta podivná nostalgická chvíle, kdy hučí moře, v dáli je slyšet hlomoz velkoměsta a my tady hledíme do plamenů a jen tak, ne moc nahlas, hovoříme. Každý se slušně najedl, potom uklízíme a nakládáme vše do busu tak, aby nikde nic nezůstalo a nebylo památky po lidech z Čech, kteří se tu na cestě na chvíli zastavili. Nasedáme a odjíždíme.

Cesta domů

Projedeme celou Genovou /Janovem/ a po rovinách severu Itálie, kolem Alessandrie, Piacenza Cremony a Verony míříme výš do Alp, k Brenerskému průsmyku. Dlouhá a krásná cesta zpět do Rakouska, do Innsbrucku a ještě kousek do Jenbachu, kde plánuji dlouhou zastávku a návštěvu městečka s historickou zubačkou k jezeru Achensee.



Hledáme parkoviště a věřte, nevěřte, nikde autobusy nesmí parkovat. Jen u hotelů, nebo u benzínových čerpadel. Nakonec nacházíme místo u zdejší Střední průmyslové školy, kde vládnou prázdniny a jistá paní, která tam právě nasedala do vozu nám řekla, že je lepší parkovat na tomto státním pozemku, než třeba na zastávce autobusů hned vedle.

Nebudete věřit, ta paní odjela a od té chvíle nás buzeroval jakýsi školník ve středních letech, který si neustále vymýšlel, že tam parkovat nesmíme, že přijede policie a dá nám pokutu, pak také že tam je ve vjezdu závora, která se sama v 16.00 hodin zavře a otevřít jí může jen policie, pak že v podvečeru tam naparkují lidé z okolí a my jim zabíráme místa a… To byl vůl, jak má být! Pro jistotu jsem po čtyřech hodinách vzbudil řidiče a přeparkovali jsme bus o deset metrů dál na zastávku hromadné veřejné dopravy. Řidič si šel rychle opět zalehnout, aby si odpočinul. Od této chvíle kolem nás projelo asi pětkrát auto policie, která nikterak nereagovala na naše stání nedovolené. Několikrát přijel i linkový autobus a ani tomu jsme nepřekáželi. Pár sousedů z okolních vilek nás drahně dlouho pozorovalo a když se dali do řeči a my jim řekli o pánovi a jeho hovorech o závoře, která trčela kolmo do koruny stromu a nehýbala se ani po šestnácté hodině, řekla jedna paní, že ta závora se nehýbe již několik let. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že ten proradnej klacek by vysvobodila z větví jasanu jen motorová pila. Nabyl jsem dojmu, že ten školník byl hnusnj aktivista nepřátel Temelína co poráť ušichni svítěj naší elektrikou. Tak ať mu mráz hubu popálí, že nás nenechal parkovat. Že sem u autobusu musel vartovať a čekať, estli náhodou ten vejvrat rakouskej nezavolá poldy, jak sliboval, nebo jen tak votravovať aby nepřišel zasejc s ňákejma kecama, neviďál sem z jezera lautr nic, vozubenou mašinku jen z dálky a to další stálo taky za perd. Jenbach je celkem hezký městečko, a kolem to taky ujde. Ale Češi se tam musej míť na pozoru. Jinak bacha!

Pak následovala noční jízda domů. Směr Worgl, Rosenheim, Salzburg, Linz a Dolní Dvořiště, kde jsme marně hledali nad ránem otevřenou restauraci pro pozření prvního jídla v Česku. Bohužel, tato zařízení, kde se dalo pohodlně na hranicích najíst, dávno zanikla se „Shengenem“. Tak jsme pokračovali stále dál a hledali přívětivou hospůdku, která se objevila v devět hodin ráno až u Mladé Boleslavi a ani není na mapě. Zrovna otevírali a když nás spatřila paní vedoucí, tak se ulekla, že málem zase zabouchla dveře. Náš vyslanec Márfy ji ale lehce naznačil, že budou mít kšeft a ona zase dveře otevřela. Obsadili jsme celou místnost, zasedli a když jsme řekli svá přání a ona je tlumočila vedoucímu kuchaři, zaslech jsem jenom „…cože, teď po ránu chtěj všichni vobědovať?“ Ale začal koncert lidských rukou v počtu čtyř a než se sešla půlhodinka s celou, byli jsme všichni po jídle. A to mezi námi byli i tací, kteří si poručili svíčkovou s tuplovaným knedlíkem a pak ještě jednou to samé! Takže žrali za dva.

Stále více se blížil domov a více a více nám bylo líto, že akce končí. Vrchlabí již bylo na dohled a úsměvy na rtech již nebyly tak časté, spíš pohled do dálky a v hlavách chaos myšlenek a vzpomínek na právě prožité dny. Jsme doma!

Střelnice nás uvítala lešením, rychle vše vykládáme a uklízíme, kontrola autobusu, zdali tam něco nezůstalo, pak ještě kontrola místa vykládky, zdali si někdo něco nezapomněl odvézt s sebou domů, a zapomněli – jeden komplet kroj, tři „karimatky“, jeden kompletní stan pro dvě osoby a několik drobností. Vše jsem naložil do souborového auta a společně s manželkou jsme se i my dva vydali k domovu, osiřelí, strašně opuštění, plni dojmů a zážitků, které jsem vám touto cestou vyprávěl.

No a když už je znáte, tak se těšte společně s námi na další cestu příští rok, do města Klaipeda v Litevské republice.

Vřelá slova díků

Na úplný konec musím všem účastníkům zájezdu, kteří vzorně reprezentovali Českou republiku, město Vrchlabí a Krkonoše, ze srdce poděkovat za nádhernou atmosféru, kterou svým chováním vytvořili. Vytvořili jste nový most přátelství mezi Krkonošemi a další zemí Evropy. Při té příležitosti, s odstupem času, vám všem vyřizuji veliké pozdravení od Freda a Lory. Moc vám děkují za krásné chvíle, souboráci.

Děkuji Městu Vrchlabí za finanční přispění na tuto akci, i za morální podporu, které se nám od vedení Města dostává. I této podpory je velmi třeba v zemi, kde ještě stále nemá prvenství vlastenectví a touha po jazykové, územní a národopisné svébytnosti, oproti okolním zemím.

Nejvíce děkujeme a já se svým jménem skláním před uměním našeho řidiče, pana Ladislava Šafáře z firmy Jeřábkova osobní doprava, kterému jsem zadal trasu přesunu přes Alpy takovou, že bych jí nejel ani na koloběžce. Děkujeme a těšíme se na další cestu příští rok, která povede pouze po rovinách a věříme že opět s firmou Jeřábkova osobní doprava Kunčice n. Labem.

Stanislav Lelek, vedoucí Krkonošského Horalu

Zpět do sekce Europeade