52. Europeade 2015 Helsingborg, Švédsko
Zpět do sekce Europeade
Příběh začíná
Když se podíváte na průběh kteréhokoliv festivalu Europeade, zjistíte, že trvá pět dnů. Příběh sám však začíná daleko dříve. Pro organizátory
pravděpodobně dříve dokonce o několik let, pro vedoucí a jednatele zúčastněných souborů zhruba o 11 měsíců. Je potřeba podat přihlášku, vyplnit
spousty podrobných a složitých tiskopisů, ledacos vyřídit a dojednat.
K tomu rozesílat na všechny strany žádosti a prosby o granty, dotace, příspěvky a dary, které ve většině případů narazí jen na zeď mlčení a nezájmu.
Uhánět členy souboru o zaplacení účastnického poplatku, mít na účtu souboru dost peněz a zaplatit v řádném termínu každému co jeho jest. Množství
papírů ve složce nadepsané „Europeade 2015“ tak rychle narůstá na sílu knihy dříve, než vlastní příběh dospěje k svému počátku.
Soubor však musí na festival Europeade nejen jet, ale také tam předvést to nejkrásnější z písní a tanců své země a kraje na několika vystupeních
v ulicích města, ale hlavně na velkém vystoupení na „Opening ceremony“ (Slavnostním zahájení) nebo „Closing ceremony“ (Slavnostním ukončení). Na tom
může vystupovat buď každý soubor zvlášť, více však vynikne, když se několik souborů z téže země domluví na společné hudbě a tančí všechny najednou.
Krkonošský Horal se letos domluvil na společné hudbě s Brněnským Valáškem, Javorníčkem a Janošíčkem, Brněnský Valášek vybral, nahrál a poslal hudbu...
a vedoucí Standa pak dlouhý čas strávil s pohledem vzdáleným polohlasně si cosi pobrukuje a neustále něco počítaje.
Po pár neklidných dnech a pár nocích bezesných přichází první z mnoha výjimečných tanečních zkoušek, při nichž nic najednou není tak, jako to
bývalo. Co se tančilo „vodjakživa na tu naši“, to se teď tančí na písničku moravskou a tanečníci najednou tápají, co v tanci stokrát tančeném vlastně
mají tančit. Po figuře z jednoho tance násleuje figura z úplně jiného a znovu jiná a další... těžké je zapamatovat si, jak mají jít po sobě. Vedoucí
Standa se sem tam usměje, sem tam zamračí, něco si počítá, v papíru škrtá... a na příští zkoušce je nějaký kousek tance malinko jiný.
Jak však zkoušek přibývá, hudba se zdá známější, pohyby jistější, mysl uvolněnější... pak konečně přichází Velká zkouška, na které se Velký tanec
podaří zatančit bez chyby a první obecenstvo v podobně našich zpěvaček, zpěváků a muzikantů tanečníky odměňuje potleskem.
I zpěvácká a muzikantská část souboru má napilno - musí se naučit nejen hrát a zpívat písničky k velkému tanci, ale také vybrat šikovně písničky na
velký zpěvácký koncert, který se bude v Helsingborgu konat den po slavnostním zahájení.
Teď je vše zajednáno, objednáno a nacvičeno, všechno sbaleno a naloženo... protože co není, to už nedoženeme. Máme 3. srpna kolem půl osmé ráno,
vedoucí Standa promlouvá k souboru, křičíme svůj a europeadský pokřik...
...pak nasedáme do autobusu firmy Jeřábkova osobní doprava a okamžik jedněmi netrpělivě očekávaný a druhými obávaný je tady - autobus se rozjíždí a
Krkonošský Horal je na cestě za budoucností, která je zatím skryta ve hvězdách.
Daleká cesta na sever
Dávno už naše Krkonoše zmizely za obzorem, stejně tak i majestátní Trosky nebo hrad Grabštejn... teď jedeme nekonečnou rovinou rozlehlé země německé
po rovné dálnici obklopené jen lesem nebo poli. Nebýt na dálnici každých pár kilometrů nějaký sjezd, měli bychom pocit, že projíždíme neobydlenou zemí,
tak pusté se zdá okolí dálnice. Jen občas nějaká benzinová stanice nebo motorest oživuje její fádní okolí, jinak nic. Pro některé z nás je to
příležitost naspat něco do foroty, jiní si tráví čas povídáním a žertováním, popíjením piva nebo hraním Žolíků a Prší.
A nebyl by Horal Horalem, kdybychom si nenašli čas a dech na pár písniček.
Zmáhá nás však velké horko a proto máme radost, když jsme v pozdním odpoledni v našem dnešním cíli - v příjemném kempu u města Röbel/Müritz, ale
hlavně u nádherného čistého jezera. Rychle stavíme stany a po dalších pár chvílích už z nás obyvatelé okolních stanů a karavanů můžou vidět jen
hlavy, vznášející se nad hladinou.
A pak už jen maňana a odpočinek? „Depák, každej horalák už tejdě ví co na něj čká... tejnořiť a terlovať se bude, dokud nepanneme.“ Naše očekávání se
však neplní... jen párkrát si zatančíme velký tanec...
...zazpíváme písničky na festivalový koncert, sklidíme potlesk od obyvatelů sousedního karavanu, jimž jsme vítaným povyražením k nudnému grilování,
a tím zkouška končí. Možná jsme Standu přesvědčili, že už to doopravdy umíme a nebo už se na to nemohl ani koukat.
Ještě si společně zařveme, nějaký čas si u autobusu povídáme a s přibývající tmou náš malý tábor upadá do ticha...
„Mužstvo nástup!“
„Krucinálhimllaudondonnerwetter povidám nástup! Popláááách!“
Ani kdyby si vedoucí Standa vzal příklad z kaprála z pohádky Z čerty nejsou žerty, nemohlo by dnešní ranní probuzení být hlučnější a říznější. Toho
však něco takového ani nenapadlo - nejsme na vojně ani na pionýrském táboře - tak to za něj vzali jiní. Jezero Müritz je z velké části obklopeno
neprostupnou divočinou bez cest, která je pravým rájem vodního ptactva a do našeho tábora ráno zavítalo několik jedinců s hlasem, u něhož příroda
silně ubrala na harmoničnosti, zato silou nešetřila. Ti nám tu uspořádali takový koncert, že po jeho skončení zaručeně nespal nikdo.
Díky tomuhle časnému budíčku bylo habaděj času na ranní mytí nebo koupání v jezeře, dobrou snídani i sbalení stanů a když dopolední sluníčko zalilo
svou zlatavou září celý kraj, mohlo vidět horalský autobus proplétající se ulicemi města Röbel/Müritz, na půl hodiny parkující u místního supermarketu
Lidl a poté uhánějící směrem k dálnici.
Poté nám nastávají dlouhé chvíle podobné těm včerejším - dálnice rovná jako když střelí a obklopená jen lesem, sem tam nějaká odbočka -
nebýt kolem dálnice tabule se zkracující se vzdáleností k městům na cestě, připadali bychom si jako běžci na pohyblivém pásu.
Jedno veliké zpestření však naše cesta slibuje - pojedeme přes město Hamburk, kde je obrovský přístav, ale především naše dálnice povede přes Labe,
řeku, o níž všichni dobře víme, jak v našich Krkonoších začíná, ale nikdy jsme neviděli, jak končí. Začátek vypadá velmi nadějně.
Projíždíme neskutečně rozsáhlým přístavem, kam připlouvají ze všech končin světa obrovské zaoceánské lodě naplněné
neuvěřitelným množstvím ocelových kontejnerů...
...které z nich vykládají mohutné jeřáby a které se pak po Labi i po silnicích...
vydávají na další cestu ke svými příjemcům.
Pokračování nás ale zklame - čekali jsme, že dálnice najede na nějaký velkolepý most, po kterém dlouho pojedeme přes nedozírně široké Labe - místo
toho se dálnice hrouží do podzemí, do mnohakilometrového tunelu, který je sice určitě také velkolepým dílem, ale z Labe z něj nevidíme ani kapku.
I ta nejnekonečnější země však přece jen svůj konec má a blízko města Flensburg pro nás končí Německo a začíná Dánsko. Modré dálniční tabule
se promění v zelené, jména na tabulích se zdají být neobvyklejší, na odpočívadlech sice stále berou eura, ale drobné vrací v dánských korunách.
Za městem Snoghøj nás krkonošské horaly čeká další nevídaná atrakce - nádherný, 1700 metrů dlouhý závěsný most „Nye Lillebæltsbro“
(
Little Belt Bride), který nás přes mořský průliv
Lillebælt přivede na ostrov Fyn.
Po cestě se modrá barva nebe proměnila v tmavě šedou a ostrov Fyn nás vítá krátkou přeháňkou. Naštěstí však rychle přestává a my za sucha jedeme
napříč ostrovem, míjíme zdálky jeho největší město Odense a na jeho opačné straně přijíždíme do města Nyborg. Dálnice pokračuje dál přes obrovský
most, ale naše cesta tu pro dnešek po zhruba 800 kilometrech končí.
Sjíždíme z dálnice, proplétáme se hezkými ulicemi Nyborgu, kde na každém semaforu svítí červená, za městem odbočujeme na stále menší a menší silnice,
až si děláme legraci, že skončíme někde u hnoje nebo u stodoly... ale končíme přesně tam, kam jsme si to namířili - v kempu
Kongshøj Strand Camping.
Tady se ale zdá, že se nám dařit nebude - sotva náš autobus zastaví, začnou na zemi dopadat první těžké kapky. Jedině pohotoví Roman s Martinem
rychle vyběhli, dokázali vyházet z autobusu všechny potřebné věci a bleskurychle postavit stan... nám ostatním trvalo rozkoukávání déle a teď hledíme
z oken autobusu jak prší jako z konve, občas zabrumlá hrom a ani trochu se nám do toho nečasu nechce.
Máme však s sebou Krakonoše a ten umí čarovat. Nezahnal svou hromovládnou holí déšť, ale zato se dal do debatování se vstřícným majitelem kempu a ten
nám nakonec nabídl, že můžeme přenocovat pěkně v suchu v pěkné dřevěné hale. Za našeho radostného jásání autobus projíždí kempem a zastavuje před
halou, kde normálně návštěvníci kempu můžou hrát volejbal, air hockey, stolní fotbal a další hry.
Spokojeně si tu steleme na noc, Roman a Martin sem přinášejí přes celý kemp svůj postavený stan...
...a co že nás čeká po zabydlení? Uhádli jste, bude se tancovat.
Po tom dvoudenním sezení v autobuse je příjemné si zatancovat, trénujeme hlavně náš velký tanec, ale tančíme i jiné tance a nakonec i prostou polku a
valčík - to proto, že naše hudba přilákala pozornost obyvatel kempu, tak tančíme i s nimi a je to fajn. Dozvídáme se i jedno dlouho očekávané
tajemství - kdo a s kým bude tancovat v Helsingborgu velký tanec na „Opening ceremony“ (Slavnostním zahájení).
Když se pořádně zahřejeme, přijde čas se pořádně zchladit... někteří z nás se převlékají do plavek a vyrážejí stále trvajícím deštěm mezi živými ploty
směrem k mořskému pobřeží.
„Dypak se horaloj přitrefí, aby se moh koupať v móři? Teď sme u něj, tak si ho musíme kale užiť, dopak ví, jak to bude s koupáním v Helsingborgu.
Dyž sem tam perst sterčil, už sem myslel, že tam nesterčim nic inýho. Ale nakonec sme tam skončili ušichni.“
Ještě si spolu chvíli zpíváme a povídáme, ale v kempu se musí dodržovat noční klid, proto se zavíráme v naší hale a ta se brzy propadá do temnoty.
Ráno nás vítá modrou oblohou a sluníčkem. Snídáme, balíme, ale není kam spěchat, proto máme dost času na toulky po kempu a především po mořském
pobřeží. Oko nás suchozemců fascinuje daleký pohled na modrý obzor, šumění vln, lodě i nedaleký impozantní most, po němž zanedlouho také pojedeme.
Koho ten pohled nefascinuje, ten si může hrát...
...nebo obdivovat vymoženosti našeho kempu, kde je umyvárna nejen pro dospělé, ale zvlášť umyvárna a přebalovárna pro malé děti a dokonce i umyvárna
pro pejsky.
Teď už jsme na cestě z kempu a obdivujeme krásné hrázděné venkovské domy s doškovými střechami.
Znovu projíždíme městem Nyborg a za ním přichází jedno z nejpozoruhodnějších míst na celé naší cestě - dvojice úchvatných
mostů
přes široký průliv Storebælt.
Najíždíme na Západní most, který je dlouhý 6 611 metrů, má 62 pilířů ukotvených do mořského dna a jsou to vlastně dva mosty vedle sebe - po
severním vede dvoukolejná železnice, po jižním čtyřproudá dálnice.
Západní most končí na malinkém ostrůvku uprostřed průlivu, který se jmenuje Sprogø a je na něm krásný maják.
Na něm se od nás odděluje železnice a mizí ve tmách dvojitého podmořského tunelu, zatímco my najíždíme na velkolepý Východní most.
Ten je dlouhý 6 790 metrů a jeho dva 254 metrů vysoké nosné pilíře dělí vzdálenost 1 624 metrů, což z něj činí třetí nejdelší závěsný most
světa. Jeho mostovka je v nejvyšším místě 65 metrů vysoko nad hladinou moře.
Je to úchvatný pocit, jet po tak nádherném mostě vysoko nad hladinou modrého moře, které se neskutečně třpytí a pluje po něm spousta lodí.
Uteče to však jako voda, most končí a my přijíždíme na další dánský ostrov jménem Sjælland. Dálnice nás vede napříč stále dál a dál na východ,
až nás přivede do dánského hlavního města Kodaně. Tady na letišti vyzvedáváme Petra Lelka, našeho tlumočníka a poté pokračuje dál po jiné dálnici,
vedoucí přímo na sever. Dálnice se mění v normální silnici, která nás dovede do velkého města jménem Helsingør a do jeho velkého přístavu.
Tady nějaký čas čekáme, někteří horaláci něklidně poposedávají na sedadlech, protože jsme ještě od rána nikde nezastavili... konečně se autobus dává
znovu do pohybu, projíždíme členitým přístavem a poté mizíme v nitru lodi „Tycho de Brahe“, která je tak obrovská, že připomíná plovoucí dům.
Nějaký čas čekáme, nevíme jestli můžeme vystoupit,
poté vystupujeme, stoupáme po schodišti do patra s toaletami a mnoha obchody a když se dostaneme na horní palubu, zjistíme, že už máme poměrně neširoký
průliv téměř za sebou.
Náš pohled však směřuje hlavně vpřed, na velké město, k němuž se naše loď rychle blíží.
Tolikrát už jsme jeho jméno měli na rtech... a teď jsme konečně tady, v městě jménem Helsingborg, cíli naší dlouhé cesty.
Přivítání v Helsingborgu
Velká vrata se otevírají, pár chvil ještě náš autobus musí čekat, pak se však rozjíždí i on a za chvíli už se proplétáme členitým a moderním
helsingborgským přístavem.
Čekáme nějakou úřední kontrolu pasů, ale nikdo nechce vidět nic, všichni jsou zcela srozumění, že jsme tady a proto se
bez zdržování za pár chvil rozjíždíme do ulic Helsingborgu. Netrvá dlouho a zastavujeme před moderní sportovní halou, na níž se zvědavě upírají naše
oči. Jmenuje se Helsingborg Arena a zítra bude dějištěm slavnostního zahájení, jehož součástí bude i náš velký tanec.
Teď se však musí Horal zaregistrovat a nafasovat všechny instrukce a vše potřebné. Trvá to docela dlouho, ale i to nejdelší čekání jednou skončí a
naše skončilo právě teď.
Na přivítanou dostáváme každý dáreček - jásavě oranžovou plátěnou tašku se znakem letošní Europeade a v ní malou plastovou lahvičku se znakem letošní
Europeade a také knížečku „Guide to participants“ - Průvodce pro účastníky.
Zvědavě jí listujeme - sám pan starosta Helsingborgu pan Mats Sander nás tu vítá, i předseda IEC pan Armand De Winter přidává pár slov na uvítanou.
Dozvídáme se, že v celém centru Helsingborgu je volně přístupná síť wi-fi, že je v Helsingborgu tak výborná voda, že si můžeme doplnit z kteréhokoliv
vodovodu naši lahvičku na pití, co musíme a co nesmíme dělat v místě našeho ubytování, program celého festivalu, plán města, jídelníček, pár zajímavostí
o Švédech, stručný popis
společného tance všech účastníků Europeade a povídání
o některých pamětihodnostech Helsingborgu.
Dostáváme také tenhle náramek.
Ten není žádná jen tak parádička, je to náramek, který bude v následujících dnech označovat každého účastníka festivalu. Jen s ním nás pustí do školy,
kde budeme ubytovaní nebo na nejrůznější festivalové akce, kam lidé bez náramku budou muset platit vstupné. Kdybychom se chtěli svézt helsingborskou
hromadnou dopravou, stačí ukázat náramek a nikdo po nás nebude chtít žádné jízdné.
A protože organizátoři festivalu mají velmi praktické myšlení, opatřili náramek plastovým černým čvončíkem, který když se jednou zatáhne, tak už
nepustí. Náramek tak nejde sundat, ztratit, ani někde zapomenout. Každý dostáváme i malou útlou knížečku s různobarevnými lístečky - jedním na dnešní
večeři a dalšími čtyřmi na obědy v následujících dnech.
Náš vedoucí dostává jinou zajímavost - přesná data, časy a místa všech našich pouličních vystoupení. Čekají nás celkem čtyři - dvě zítra - ve
čtvrtek - a dvě v sobotu. Dostává i adresu školy, v níž budeme ubytovaní - The International School of Helsingborg, Östra Vallgatan 9, 254 37
Helsingborg. Kromě knížečky tu máme i papír s přesnými popisy, jak se dostat autobusy hromadné dopravy z jednotlivých škol do centra města a jak
dlouho to trvá - u naší školy je ale jen slovo „walk“. Máme tedy velké štěstí - naše škola je tak blízko, že na všechna vystoupení dojdeme pěšky.
Náš autobus se rozjíždí a zanedlouho zastavujeme před nízkou a rozhlehlou cihlovou budovou.
Jsme doma. V úzké ulici nesmí autobus parkovat dlouho, proto rychle vyhazujeme z autobusu všechna naše osobní zavazadla, rekvizity, hudební nástroje,
tři sudy piva Krakonoš s chladícím zařízením a pípou a rychle to všechno stěhujeme dovnitř. Ve vstupní hale na nás čeká hromada nafukovacích matrací
- rychle si každý bereme jednu, stoupáme po schodech do prvního patra a obsazujeme přidělené dvě místnosti hned naproti vchodu do dlouhé chodby.
Normálně tyhle místnosti slouží jako školní třídy, teď je ale všechen nábytek sestěhovaný ke stěnám a my tu budeme po dobu festivalu spát na přidělených
modrých nafukovacích matracích. Vybíráme si místa, nafukujeme matrace, obě místnosti se rychle zaplňují, až se nám zdá, že se do nich ani všichni
nevejdeme. Nakonec se ale nějak porovnáme, jen vozejček, buben, prapory a tabule s Krakonošem a jménem našeho souboru se nám tam nevejdou a musí
zůstat na chodbě. Je fajn, že v každé místnosti jsou i stojany na zavěšení krojů.
Spokojeně se zabydlujeme a děláme si pohodlí. Po nějakém čase přichází chvíle pro trochu zábavy.
V sousedství naší třídy končí dvě dlouhé souběžné chodby v hale trojúhelníkového tvaru, není velká, ale na taneční zkoušku Krkonošského Horalu celkem
stačí. Párkrát si zatančíme náš velký tanec, trošku si zazpíváme, dlouho to Standa neprotahuje... a poté nás čeká další příjemný bod programu - večeře.
Scházíme dolů do jídelny, kterou máme přímo v naší škole, dáváme člověku u dveří první z lístečků a pak už se můžeme obsloužit sami.
Zatímco v normální školní jídelně člověku nabírají oběd kuchařky a koukají, abychom toho moc nesnědli, tady si nabíráme sami všeho co hrdlo ráčí.
Večeře nás překvapuje - v Průvodci pro účastníky bylo pro dnešek napsáno něco jako: „Buřtguláš, rýže, zeleninový bufet, chleba“, ale zdá se, že nám
dnes k večeři uvařili zítřejší oběd - Masové kuličky, omáčka, brambory, zeleninový bufet, chleba. Každopádně si skvěle pochutnáme a odcházíme velmi
spokojení.
Co budeme dělat dál, to už je jen a jen na nás. Někteří si hodí šlofíka, někteří
se seznamují s kolem bydlícími soubory, hlavně s veselými Italy a souborem, s kterým nemá problém domluvit se ani ten největší neznalec jazyků, protože
jím je moravský Javorníček. A někteří se chystají vyrazit do ulic Helsingborgu, kde nás na náměstí Henry Dunkers Plats čeká „Welcome Evening“ -
Uvítací večer.
Ještě před ním byl na programu „Swedish långdans“ z Knutpunkten přes Kullagatan na Henry Dunkers Plats, ale ten jsme strávili na večeři. Teď
jde naše malá horalská skupinka mírně z kopce dlouhou ulicí, lemovanou zpočátku pěknými moderními domy, ve spodní části domy starodávnými.
Přejdeme širokou a rušnou Drottninggatan a vedeni hudbou stojíme za pár chvil před hlavním pódiem na moderním náměstí Henry Dunkers Plats.
Na dnešním uvítacím večeru vystupují místní folklorní soubory - hrají tu pro nás, zpívají i tančí své tance.
Jak však čas postupuje, podívaná se stává trochu jednotvárnou a nás láká zapadající sluníčko tam, kde se tyčí k obloze les stěžňů a zní tamodtud
nezaměnitelný křik racků.
O kus dál nás zaujme nízká cihlová zeď s oblým betonovým vrškem - ti zdatnější jedním skokem, ti méně zdatnější pomocí zanořených „ťápátek“ stoupají
na její vrchol. Na opačné straně je navršená hráz z obrovských balvanů proti divokým přívalům vln a za hrází... už jen nekonečné moře.
Dlouho naše oči dychtivě pohlcují každý paprsek z obrazu, který se nám suchozemcům nedokáže nikdy omrzet.
Pak se vracíme přístavem...
...a setmělými ulicemi města do naší školy.
A teď byste asi čekali, že si řekneme něco ve smyslu. „Zejtra na nás čká dlouhej a těžkej den, tak se rychle vošplouchnem a pujdeme cherněť, aby nám
to kale šlo a nekoukali jak kočka zpod jarmary.“, jenže v chodbách školy čeká spousta zajímavých lidí k seznámení, a všechno to jsou muzikanti,
zpěváci a tanečníci, takže tady za chvíli bylo pěkně veselo, tančilo se a zpívalo - se sousedním slovinským souborem, s moravským Javorníčkem a možná
i jinými...
...a zábava končí až dlouho po půlnoci.
Dlouhý a těžký den nás zítra - teda vlastně už dnes - doopravdy čeká - po dvou pouličních vystoupeních zažijeme večer jeden z vrcholů Europeade -
„Opening ceremony“ - Slavnostní zahájení - s velkými tanci zhruba poloviny zúčastněných souborů, mezi nimiž budeme i my, Krkonošský Horal. Deržte nám
ušecky palce, i ty na nohách, aby se nám to podařilo.
Poselství radosti
Organizátoři Europeade v Helsingborgu prý všechny účastníky festivalu nazývají „poslové radosti“. Poselstvím radosti od nás je, že hudba a tanec
lidi spojuje a je úplně jedno, jakým mluví jazykem, jakou mají barvu pleti, k čemu se modlí. Každé naše vystoupení je takovým poselstvím radosti -
a dneska ho budeme hlásat takřka od rána do večera.
Po noci plné zpěvu, hudby i neklidného spánku přichází příjemné ráno zalité sluníčkem. Krkonošský Horal i okolní soubory se zvolna budí a nastává
zmatek - na okolních chodbách je záchodů sice dost, jenže zvláštní umyvárna ve škole není, lidé se tedy na záchodech zamykají a kromě toho, co se tam
obvykle dělá, si tam čistí zuby, holí, líčí... není pak nic lehkého najít nějaký záchod volný a není radno nechávat jeho návštěvu na poslední chvíli.
Příjemným bodem programu je snídaně - z nerezových vaniček v proskleném boxu si můžeme nabrat chleba, zeleniny, vajíček natvrdo, másla, jogurtu nebo
marmelády „co herllo ráčí“ a zapít to džusem nebo dobrou a studenou helsingborskou vodou.
Pár dopoledních hodin odplulo do nenávratna a ta, jenž právě odplouvá za nimi, nás zastihla na cestě - krásně načesané horalské ženy a dívky v
krojích všech barev, urostlí i štíhlí horalé, vozejček s verpánky, bubnem a harmonikou, vozembouch, vlajky a prapory - to všechno je připravené
na první vystoupení v ulicích Helsingborgu.
Když však na čas přijdeme, čeká nás překvapení - naše vystoupení bude probíhat na maličkém pódiu v maličké restauraci jinak velké Městské knihovny -
a má to být vystoupení jen čistě pěvecké. Naše pěnice a jeden pěvec se tedy rychle domlouvají, co budou pět, zatímco tanečnice a tanečníci se stávají
vlajkonoši nebo obecenstvem.
Několika málo lidem tu zpíváme k dobrému zažití naše krkonošské písničky a jen trochu litujeme, že nemůžou rozumět jejich veselým slovům, určitě by
jim pak chutnalo ještě líp.
Naše ženušky zpívají s radostí a vervou.
Ke konci našeho vystoupení obecestva přibývá - jeho řady posiluje sympatický španělský soubor s dlouhatánským jménem
„Grupo de Gaita, Danza y Coral del Ayuntamiento de Monforte de Lemos“, který nám po každé písničce bouřlivě tleská a proto když naše vystoupení
skončí, všichni tu zůstáváme a tleskáme na oplátku zase jim.
Pak se vracíme s naši výstrojí a výzbrojí zpátky. V Helsingborgu jsou nádherná zákoutí.
Svlékáme se z krojů, protože dalším příjemným bodem našeho dnešního programu je oběd a naše světlé kroje mají pro jídlo přitažlivost přímo magnetickou.
Teď jsme ale v nich už zase zpátky v městském parku před městskou knihovnou, kde na kruhovém náměstíčku s fontánou ve středu budeme hrát, zpívat...
...a tancovat s plnou parádou.
Tancujeme naše tance řemeslnické...
...veselé...
...i rozverné a romantické.
Obecenstva tu nejsou na okolních lavičkách zrovna davy, ale těm co přišli, udělaly naše písničky a tance radost a odměnili nás potleskem.
Když vystoupení skončí, rozprchává se Horal na dvě strany. Několik dobrovolníků tvoří „večeřní komando“ - vydává se ulicemi Helsingborgu pro večeři.
Zbytek se ještě chvilinku fotografuje...
...a pak se s naší výzbrojí a výstrojí vydává zpátky do naší školy.
Cesta pro večeři je zajímavá - vede nás napřed na místo jménem „Knutpunkten“, jehož jméno v překladu znamená „Uzel“ a uzel to opravdu je - je to
autobusové nádraží, velký přístavní terminál a do suterénní části podmořským tunelem přijíždějí vlaky. Tady si někteří z nás mění peníze a potom
pokračujeme v cestě kolem krásné radnice...
...až na náměstí jménem „Sundstorget“, kde nám v prostorné budce lidé úžasně černé pleti vydají čtyři krabice a v nich hnědé pytlíky s večeří pro
každého z našeho souboru.
Cesta k naší škole naštěstí není dlouhá, život nám komplikují jen cyklisté, jejichž stezky jsou na chodnících vyznačeny
pásy asfaltu a na které my nejsme zvyklí, proto jim po nich často chodíme, naštěstí jsou milí a nezlobí se na nás za to, kdyžtak jen cinknou nebo
potichu zavolají. A také nám ho komplikují krabice, které se pozvolna rozlézají a
rozpadají. Než se definitivně promění v cáry, jsme naštěstí doma v naší škole a můžeme upokojit svou zvědavost, jaká bašta se v nich skrývá. Je to
zeleninový salát s bulgurem, něčím takovým červeným ostrým navrchu, dresingem v pytlíčku, součástí je i malá krabička s pitím a jablko. Hlad však už
ukojit nestihneme
- jen si nabereme pár soust, přichází čas k odchodu. K odchodu na to, na co se už několik měsíců chystáme a na co se dneska každý podle svého naturelu
a zkušeností těší nebo nad čím se děsí. Čeká nás „Opening ceremony“ - „Slavností zahájení“ a při něm naše chvilka pravdy - velký tanec.
Slavnostní zahájení
Slavnostní zahájení se koná ve velikánské sportovní hale jménem „Helsingborg Arena“. Její budova, připomínající hnědý kvádr s vystupujícím skleněnými
půlválci z čelní strany, není daleko od naší školy, jsme tam za pár minut.
Ti z nás, kteří dnes budou povzbuzovat v hledišti, procházejí vchodem ve skleněném půlválci, chvíli hledají část hlediště, kam jim nebrání ve vstupu
cedulka „Tickets only“ - na dnešní slavností zahájení stojí vstupenka 200 švédských korun, tedy asi 850 korun českých, my označení fialovým
náramkem máme ale vstup zdarma - a konečně sedí.
Helsingborg Arena je obrovská - prostorné tribuny po třech stranách, na čtvrté je pódium - a nad tím
je po všech čtyřech stranách druhé patro tribun s řadami sedadel mizícími až ve tmách u stropu haly. Prostorná plocha upostřed, která je jindy velkým
hřištěm na florbal, basketbal a jiné sporty nebo slouží jako hlediště při koncertech, se dnes proměnila v taneční parket z ohoblovaných prken, na
kterém je bílou barvou ohraničených šest stejných čtverců. Ty budou tanečním parketem pro jednotlivé soubory při jejich velkých tancích. Na svítících
mantinelech kolem dnes nesvítí žádné reklamy jako při sportovních utkáních, na všech poklidně svítí znak Europeade.
Čekání je u konce, právě se začíná. Přivítání všech v Helsingborgu, krátké seznámení s krásou města a i jeho okolí prostřednictvím filmečku, promítaného
na velké kostce u stropu haly...
...a už je tu krásná a památná oranžová vlajka Europeade se znakem, na kterém stojí heslo „Fraternitas Europae“ - Evropské bratrství...
...už stoupá vzhůru a zní evropská hymna
Óda na radost...
...a po projevech a proslovech...
...přicházejí velké tance, kterých se při dnešním slavnostním zahájení zúčastní zhruba polovina souborů. Velká chvíle druhé poloviny souborů přijde
při „Closing Ceremony“ - Slavnostním ukončení.
Je to neskutečně krásná podívaná, plná barev - které tady v tmavé hale bohužel nevyniknou tak, jako když se zahájení koná venku na sluníčku - strhující
hudby i skvělých tanců.
Teď však nechme ty na tribunách prožívat jejich chvíle radosti a pojďme po stopách jejich spolubojovníků, které čekají chvíle podstatně napínavější.
I my se chtěli hrnout hlavním vchodem do vstupní haly, ale pořadatelé v černých vestách s nápisem „crew“ nás navigují kamsi napravo - procházíme
brankou do dlážděného prostoru vedle haly, poté vchodem do strohé betonové chodby... a nevíme co dál. Připadá nám, že kolem panuje naprostý zmatek
a chaos, odkudsi už zní hudba a my jen trneme, aby to už nebyla ta naše a my ji neposlouchali z chodby... ale zdánlivý chaos je řízený a my se
postupně dostáváme do menší haly, plné krojovaných lidí, z nichž někteří hrají a tančí, jiní rozechvěle čekají, až přijde jejich chvíle.
My máme přidělené číslo 8, proto se tu dlouho nezdržíme - pořadatelé nás pouštějí branou udělanou z bílého party stanu do další betonové chodby, z
níž několik prostorných bran vede do samotné arény.
Zmatek však přece jen je. Režie festivalu už před drahnou dobou poslala vedoucím souborů přesný rozpis toho, kdy a v jakém čtverci bude který
soubor tančit... podle něj jsme měli tančit v jednom ze dvou čtverců uprostřed... ale teď to vypadá, že na poslední chvíli byla provedená nějaká
změna, o níž ani část pořadatelů neví a my dostáváme protichůdné informace - chvíli stojíme u prostřední brány, pak nás jiní zase navigují ke krajní
- konečně se situace vyjasňuje a my dostáváme jasné instrukce - budeme tančit na krajním čtverci B u pódia.
Až později jsme se dozvěděli, že za tuhle změnu vděčíme vedoucí souboru Brněnský Valášek. Té se Horal uprostřed a moravské soubory ve čtvercích
kolem něj ani trochu nezamlouvaly a proto začala po příjezdu do Helsingborgu organizovat tuhle změnu - dva čtverce pro dvě skupiny souboru Brněnský
Valášek, jeden pro Janošíček, jeden pro Javorníček a jeden pro nás, uspořádané do tvaru velkého písmene C. Režie jí vyšla na poslední chvíli vstříc
a výsledkem jsou tyhle velké zmatky, jejichž vinou jsme ještě o dost vynervovanější, než jsme byli předtím.
Teď stojíme v tmavé bráně, která nám umožňuje částečný pohled do arény a kde se v tom našem budoucím čtverci právě tančí úžasný tanec na chůdách.
Za jiných okolností bychom si to asi báječně užili, teď však nám pro velké napětí nad našim nadcházejícím tancem nezbývá moc myšlenek na obdiv
tanců jiných. Hudba doznívá, začíná hrát jiná, pořadatel se na nás usměje, pokyne nám směrem do haly... a je to tady! Přišel čas završit naši několik
měsíců trvající snahu... náš velký tanec na Slavnostním zahájení festivalu Europeade.
Velký tanec
Za zvuků veselé a rázné pochodové hudby, trochu připomínající známý
Vjezd gladiátorů Julia Fučíka, rozechvěle vstupujeme do potemnělé haly a
zatímco si obecenstvo vesele tleská do rytmu, my velkým obloukem přicházíme až do našeho čtverce. Na prostorném pódiu hned vedle se mezi tím rovnají
muzikanti moravští i naši, je jich takový orchestr, že se k nim už ani naši vlajkonoši nevejdou a musí stát na schodech.
Na velké kostce u stropu haly se objevuje mapa Evropy, červená tečka uprostřed ní, která se však rychle zvětší do námi všemi milovaného tvaru.
Moderátorka anglicky ohlašuje kdo jsme a k našemu velkému překvapení se dozvídáme, že jsme všichni Valaši z Moravy. Ty z Krkonoš to moc nepotěší, ty
z Moravy pobaví. Ale co, chybička se vloudí. Kéž by byla jen tahle jediná.
Poslední vteřiny před tancem jsou plny rozechvění - jsme v těžišti pohledů tolika párů očí, ještě více se jich možná dívá po
celé Evropě na televizi, protože tuhle Opening Ceremony přenáší i evropská televize Eurovize. V České republice se však bohužel nedívá nikdo, protože
naše televizní stanice raději dávají americké seriály. Kdepak nějaká Europeade, pch.
Chvilky napětí prožívá i naše kapela - nebyl čas společně zkoušet hrát a nikdo neví, jak jim to bude s moravskými muzikanty ladit.
Ruce se rozechvěle chápou houslí... klarinetu... prsty se měkce kladou na klávesy harmoniky... nádech...
...a je to tady! Světla v hale se rozzáří, zní předehra při níž netančíme a pak první písnička z mixu moravských a českých písniček, který sestavil
Brněnský Valášek - Vysoký jalovec.
Měli jsme trochu obavy z moravských muzikantů - nikdy jsme neslyšeli jak hudbu k našemu společnému velkému tanci budou hrát a děsili jsme se, že
ji budou šperkovat různými trylky a ozdobičkami a nám se pak bude těžce rozpoznávat, co vlastně hrají. Ale hrají moc dobře, nemáme s tím žádný
problém a naštěstí nám letos
nepřichystali ani žádných dvacet taktů navíc, jako se to stalo v minulosti.
Jedno překvapení však přece jen přichází - slibovali nám, že budou hrát pomalu, ale kapela Brněnského Valášku se tak rozjela, až se jim od smyčců a
paliček práší. Náš tanec kvůli tomu nabírá na strhujícím tempu.
„Nechoď Janku přes Polanku, nechoď Janku přes Polanku, bo ťa zabijů, bo ťa zabijů, bo ťa zabijů pro galánku...“ Kdo by viděl tuhle část našeho tance,
asi by neuvěřil, že ji u nás tancujeme na úplně jinou písničku, tak na tuhle valašskou písničku do úplně posledního kroku báječně sedla, že je radostí
ji tančit. I kameramana to zaujalo...
...a obecenstvo si začíná tleskat do rytmu.
Polčička a polčička, vobkroč, vobkročák... náš tanec stále nabírá na tempu, my se pekelně soustředíme, aby ani krok nebyl špatně, až nevnímáme nic
jiného, než hudbu a páry před sebou a za sebou.
Muzikantům už se pomalu začíná ze smyčců a paliček kouřit, náústky připomínají rozpálená kamna, naše panenky se mají co pod rukou protáčet...
...a když začnou pod námi při závěrečném kole praskat prkna...
...naposledy vyskočíme, naposledy si zařveme a je konec. Obecenstvo propuká v bouřlivý potlesk, my se ukláníme a naše nitro zaplavuje obrovská
radost. Veselá pochodová hudba nás vyprovází do protilehlé brány, kde už v chodbě propadáme naprostému nadšení, křičíme a radostí se
objímáme. ZVLÁDLI JSME TO! Nic jsme nepokazili, všechno se nám povedlo, obecenstvu se to líbilo. Venku radostí křičíme náš a europeadský pokřik
a sdělujeme si své dojmy. Tak dlouho jsme se na to chystali a teď to uteklo jako mžik, už teď nám to připadá jako neskutečný sen... ale všechno
to úsilí stálo za to.
Změna v postavení souborů při našem vystoupení byla sice nepříjemná a zmatky jí vyvolané nás dost vynervovaly, ale podle těch, kteří našemu tanci
přihlíželi, pro nás byla hodně šťastná. Horalské kroje jsou spíš světlé, tak v temné hale vynikly, zatímco valašské soubory ve čtvercích v
jedné řadě nám dělaly se svými tmavými kroji pěkné pozadí. Podobně na tom získal i soubor Javorníček, který tančil ve stejné řadě s námi na druhém
okraji. Pokud máte chuť, užijte si tanec celé české skupiny ve filmečku na adrese
https://www.youtube.com/watch?v=Hot6oOnPJUI.
Zatímco venku hledáme a šťastně nalézáme v nedalekém občerstvení pro nás schovaný kufr od harmoniky, vracíme se do školy a převlékáme se z krojů,
Opening Ceremony pokračuje a je to neskutečně nádherná podívaná.
Svět se vinou nadnároních koncernů a médií stává stále jednotvárnějším a fádnějším, ve městech Evropy se staví stejné markety, stejné čerpací stanice, v rádiích
se hrají všude stejné písničky... tak duše pookřeje, když vidí, že osobité tance, písničky a kroje každé země stále žijí, stále se zpívají a tančí,
že je na světě taková krása a pestrost. Vidět tolik krásných lidí, tolik spřízněných duší ze sebe vydávat to nejlepší, to je zážitek na celý život.
Radost z velkého tance jsme však neměli jen my, ale i ten kdo ho vymyslel - náš umělecký vedoucí Standa - protože mu řekli, že to byla jedna z nejlepších
choreografií a aspiruje na zápis do čestné knihy festivalu Europeade.
Zítra na nás nečeká žádné pouliční vystoupení, ale nudit se přesto nebudeme - odpoledne se všemi ostatními soubory rozzáříme ulice Helsingborgu
barvami svých krojů, svou hudbou, svým zpěvem a tancem při velkém průvodu. Ale to hlavní přijde večer - zatímco dnes se v Helsingborg Areně
tančilo, zítra se bude zpívat - koná se totiž „European choral and vocal music concert“ - a Krkonošský Horal bude u toho. Máme se na co těšit.
Krásné město Helsingborg
V pátek 7. srpna 2015 nás vítá rozjásané sluníčko na modrém nebi a před námi je perspektiva dopoledne, které můžeme strávit úplně podle libosti.
Většina členů Krkonošského Horalu se po snídani vydává poznávat ulice, náměstí a různé zajímavé kouty Helsingborgu. Tohle je
Tomáš, co pro vás sepisuje tenhle nudný tlustospis.
Mnohem zajímavější je však ta věž za ním - jmenuje se Kärnan a postavili ji mezi lety 1310 a 1320. Je vysoká 35 metrů a kdysi byla nejnedobytnější
částí velkého a pevného hradu, který strážil město a průliv Öresund. Strážil, strážil, ale neustrážil - město, které bylo s celou okolní zemí jménem
Scania součástí Dánska dobyli v roce 1658 Švédové a i když se ho Dánové několikrát snažili vybojovat zpět, nepodařilo se jim to. Král Karl XI.
v roce 1680 nařídil hrad zbořit a zbyla z něj jen věž. Ta vesele chátrala, až v době romantismu byla opravená, novogoticky upravená a teď smí do ní
vstoupit každý, kdo touží poznat její tajemství. Pojďme tam.
Po dřevěných schodech stoupáme k vysoko položenému vchodu do věže a v pokladně v prostorném přízemí platíme vstupné 50 švédských korun. Ceny ve
Švédsku jsou i u jiného zboží celkem podobné jako u nás, i u nás se běžně na věž platí vstupné 50 Kč - jen je pro nás velkou nevýhodou, že za jednu
švédskou korunu dáme 2,85 koruny české. Když tady utrácíme, lepší nepřepočítávat.
Věž samotná je uvnitř zajímavější než by člověk čekal - jako by ona sama byla malým hradem. Zatímco schodiště stoupá štíhlou postranní vížkou,
v samotné věži se skrývají nečekaně velké místnosti.
V nich se zachovalo ledacos - stará pec, nejrůznější výklenky a okenní niky...
...kaple nebo třeba středověký záchod, jemuž se u nás ve středověku říkalo prevét, prevít nebo výsernice.
Na prostorné plošině na vrcholu věže je veselo - v Helsingborgu se teď hraje a tančí úplně všude.
Věž sama stojí na kopečku nad starým městem a přístavem a proto je z ní úchvatný výhled - na náměstí Stortorget s nádhernou novogotickou radnicí i
moderní dopravní terminál Knutpunkten...
...helsingborgský přístav...
...staré i moderní domy Helsingborgu...
...vínovou budovu školy kde bydlíme nebo hnědou krychlovitou Helsingborg Arenu.
Impozatní stavba však stojí i pod věží Kärnan - vypadá jako monumentální hradní brána se dvěma baštami, ale ve skutečnosti to je nádherné, monumentální
novogotické schodiště, vedoucí nás dolů na náměstí Stortorget.
Od paty vypadá celé schodiště s bránou a baštami ještě impozantněji.
Samotné náměstí Stortorget je taková helsingborská obdoba pražského Václavského náměstí, má protáhlý tvar, jsou tu různé dražší hotely, restaurace
i nejrůznější obchody, reklamy...
...a nechybí tu ani jezdecká socha.
Jezdcem je švédský generál jménem
Magnus Stenbock, který za Švédsko
a jeho krále Karla XII. bojoval ve
Velké severní válce. Na pomníku jsou jeho nejvýznamnější vítěztví -
v bitvě u Narvy roku 1700, v bitvě o Helsingborg roku 1710 a v bitvě o Gadebusch roku 1712. Po té poslední zmíněné se však dostal do zajetí svých
nepřátel a v zajetí nakonec i zemřel. Nezapomnělo se však na něj dodnes.
Nejkrásnější stavbou náměstí je nádherná novogotická radnice.
Na náměstí se horaláci rozbíhají do všech stran - do nejrůznějších obchodů a obchůdků, kde nakupují plyšové soby, pohlednice, magnetky a nejrůznější
jiné dárečky pro sebe i své nejbližší. Kdo by měl chuť koupit i nějakou dobrou švédskou kořaličku, ten ale v téhle zemi neuspěje - tady se smí volně
prodávat jen pivo, víno a nápoje s nízkým obsahem alkoholu - kořalku smí prodávat jen jediná síť státních obchodů a její obchody ze zákona stojí
vždycky až někde na okraji města, kde je lidé nemají zase až tak moc na očích. A kdo už si nějaký ten alkohol pořídí, musí si ho vypít někde doma
nebo v skrytu - kdo ho pije na ulici a chytnou ho při tom, toho nečekají pěkné chvíle.
Na náměstí Sundstorget stojí povícero hezkých dřevěných stánků a ty nesou všechny dohromady jméno Europeade forum. V nich se totiž rozdávají nebo
prodávají různé věci, spojené s festivalem Europeade a jeho minulými nebo budoucími ročníky. Tak si tady můžete koupit třeba knihu nebo DVD se
vzpomínkou na Europeade v městě Gotha v Německu v roce 2013, milí lidé ochotně dávají knížečky o městě Turku ve Finsku, kde se bude Europeade konat
v roce 2017 a samozřejmě se tu prodávají i všechny možné věci, spojené s letošní Europeade - odznáčky, tašky, lahvičky i trička.
Dopoledne v ulicích Helsingborgu uteklo jako voda, je čas k návratu, čeká nás oběd. Podle jídelníčku to bude „Tikka Masala“ (Indiánské dušené kuřecí
maso), rýže, zeleninový bufet, chleba. Vaří se tady doopravdy dobře, moc nám to chutnalo.
Nějaký čas si oddechneme... a už nás čeká další velká akce dnešního dne.
Průvod všech účastníků Europeade
Nad Helsingborgem se klene nebe nabírající čím dál tmavší barvu, jeho ulice však září barvami, hudbou a radostí. Z nejrůznějších směrů pospíchají
lidé v barevných sukních, kalhotech a vestičkách do parku na pobřeží jménem Gröningen. Jednu ze skupin těch lidí spojuje jméno
Krkonošský Horal.
Čím více se k parku blížíme, tím víc krásných a veselých lidí jde společně s námi a samotný park připomíná rušný Babylon. Bystrému objektivu naší
šikovné fotografky Lenky, která je autorkou téměř všech obrázků v tomhle článku, neunikne nic. Díky ní a jejímu neúnavnému běhání teď prožijete
barevný a veselý průvod ulicemi Helsingborgu s námi.
Mnohem méně veselé je to, co nám provádí počasí. Už asi bylo hezky moc dlouho a svůj příděl štěstí jsme vyčerpali - z tmavého nebe se spouští déšť
a sílí. Rychle se schováváme pod blízký betonový most. Po něm co chvíli přejede vlak a rozeznívá celý most táhlým tónem. Je to však tón docela teskný,
proto se k vlakům přidávají naši muzikanti tónem postatně veselejším. My, co na nic hrát neumíme, se přidáváme alespoň svými hlasy a hned je nám pod
mostem líp.
Nu a když už si tak zpíváme, proč si i trochu nezatancovat?
Čas však kvapí a je načase vydat se na místo, kde se i my staneme součástí velkého průvodu, který už více než hodinu prochází ulicemi Helsingborgu.
Pokud byste ho i vy chtěli celý prožít alespoň prostřednictvím obrazovky, čeká na vás krásný filmeček na adrese
https://www.youtube.com/watch?v=LMszVPBU498. Nás tam najdete v čase
1 hodina 35 minut 00 sekund, asi o půl minuty dříve je tam slyšet náš pokřik.
Déšť neustává a proto je potřeba narychlo schovat naše nástroje alespoň do černých pytlů, které nám tu dali.
Naše kočenky se schovávají před dotěrnými kapkami kde to jen jde. I náš horalský prapor je vítanou skrýší. Sice by se na ně za to mohl mračit, že on
má důstojně vlát a není žádný deštník, ale zdá se, že se mu to taky líbí. „Dypak se taky někomu přitrefí, aby měl ve svým vobjetí hned štyry krásný
ďůčata najennou.“
My máme v průvodu číslo 143, ještě je čas na přátelení mezi soubory a na fotečku...
...a teď už přišel náš čas. První vyráží Eliška, která nese tabuli se jménem našeho souboru.
S ní jde náš vládce hor Krakonoš, který je i hlavním motivem památné tabule se jménem našeho souboru. Za ní jdou vlajkonoši s vlajkami Evropské unie,
České republiky, Vrchlabí i se zelenobílým praporem našeho souboru.
Za nimi mají své místo v průvodu naše krásné a pružné tanečnice a tanečníci.
A jim hraje k tanci naše kapela a pějí naše pěnice a pěvci.
Pro diváky musí být průvod neskutečně proměnlivou a barevnou podívanou. Účastníci průvodu však vidí po celou dobu jen záda těch před nimi. Pro nás
to jsou záda moc pěkná, neboť patří ohnivé skupině „Raquel Claramonte Cantudo - Escuela de danza Española“, jejíž členky před námi tančí a k tomu
hlasitě cvakají kastanětami, jež má každá z nich v obou rukách.
Zpočátku vede naše cesta po cestě na břehu moře, kde nám příjemným a vřelým obecenstvem jsou ti, kteří vyrazí v průvodu kdesi za námi.
Občas se průvod zastaví a v takových chvílích je čas na větší tancování. Když se jde, tak zpíváme a občas i křičíme náš a europeadský pokřik, ke
kterému se lidé okolo ochotně přidávají.
Teď právě tančíme u neobvyklé restaurace, která před vybudováním podmořského tunelu a dopravního terminálu Knutpunkten bývala nádražím, což dodnes
připomíná před ní stojící vlak.
A zase se stojí...
Po dalším kusu cesty se trasa průvodu zahne více mezi domy a vede nás ulicí Karl Hohans gata na náměstí Henry Dunkers Plats.
Před námi je to nejdůležitější místo celého průvodu - náměstí Henry Dunkers Plats, na něm čestná tribuna a na ní nejdůležitější lidé města i
celého festivalu Europeade. Před ní se každý ze souborů snaží alespoň na chvilinku zastavit a ukázat malý kousek z toho, co umí. Vinou toho se
tu průvod brzdí a zastavuje. Teď stojíme už delší dobu a proto tu pro lidi kolem tančíme jeden z našich tanců - Sami dva.
Konečně se průvod dává do pohybu a teď jsme před čestnou tribunou my.
Také se snažíme tančit alespoň chvíli...
...ale pak musíme rychle dohánět ty před námi.
Na náměstí Sundstorget...
...si už některé soubory, co už mají průvod za sebou, vesele chodí pro večeři... skoro by byla chuť se tady taky stavit, když už jdeme okolo - ale
to by asi nešlo, nést pak ty krabice ještě Bůh ví jak dlouho v průvodu. Ono i tančit tady na tom nerovném dláždění je únavnější, než by člověk čekal.
Nepříjemné je i to, že organizátoři neuzavřeli po dobu trvání průvodu okolní ulice pro dopravu a řidiči aut zaparkovaných okolo se občas proplétají
průvodem a hledají kudy z něj vyjet.
V ulici Brogatan blonďaté kóči v černých vestách oranžovými praporky navigují roztančenou Kačenku s Romanem...
...i nás všechny ostatní doprava a brzy už jdeme kolem jachetního přístavu, ježícího se lesem stěžňů.
Jdeme a také tančíme...
...hrajeme...
...a zpíváme.
Znovu se cesta zahýbá a vede nás kolem krásné helsingborské radnice.
Cesta po nejrušnějších helsingborských ulicích však není ani trochu příjemná - ani jedna z nich není po dobu trvání průvodu uzavřená a občas tento
fakt netušící účastníci průvodu vejdou do ulice ve chvíli, kdy jim svítí na semaforu červená a auta mají tendenci se rozjet. Řidiči to berou naštěstí
s klidem.
Po dalším pochodu, tanci, zpívání, hraní a pokřikování v ulicích Helsingborgu jsme dorazili k cíli své cesty...
...do parku Stadsparken u Městské knihovny.
Trasa průvodu byla dlouhá necelé dva kilometry, ale my jsme unavení, nohy máme ubroušené a bolavé a největší chuť máme padnout. Není to však dopřáno
zdaleka nám všem - několik dobrovolníků se musí vrátit pořádný kus cesty zpátky - až na náměstí Sundstorget pro večeři. Odměnou je jim to, že vidí
alespoň část průvodu a také pocit z dobře vykonané práce. Ostatní odnesou a odvezou domů do naší školy všechny naše nástroje, prapory a rekvizity...
a pak se můžou věnovat přinesené večeři a sladkému odpočinku. Ne však všichni...
Evropský pěvecký koncert
K večeři dneska máme malé ovocné pitíčko, banán a v průhledném plastovém obalu na nás čeká „Sýrovo-šunkový těstovinový salát“. Na ten se však zpěvácká
část našeho souboru jen smutně podívá... zatímco ostatní už dnes mají volno, je čeká podobná zkouška ohněm, jako včera tanečnice a tanečníky -
v Helsingborg Areně se bude konat „European choral and vocal music concert“.
Vyrazí tam naše pěnice a pěvci a jim bude hrát na harmoniku naše akordeonistka, první zpěvačka a tanečnice Lucka, kterou je na to potřeba náležitě
připravit...
...netrvá to však dlouho a Lucka už všechny svolává, je čas jít. Vydejme se teď na cestu s nimi...
Průvod byl docela únavný, není lehké se jen pár chvil po návratu přimět znovu se zvednout a někam jít. Naštěstí to do Helsingborg Areny není daleko.
Teď stojíme před naši školou a zpíváme si tak, že by to náhodnému kolemjdoucímu připadalo docela melodické, ale celkem nudné -
podobnou sekvenci tónů, jen vždycky o kousek vyšší. Hlasová cvičení nejsou pro ucho nějak obzvlášť zajímavá, pro hlas ale skvělá a obzvlášť pomůžou těm
z nás, kteří nedbali varování, na odpoledním průvodu pokřikovali s tanečníky a teď v nich je malá dušička, aby hlas vydržel. Tak, jsme rozezpívaní,
je čas jít.
Rovně ulicí Östra Vallgatan, pak doprava ulicí M Erikssons gata a znovu doleva rušnou Mellersta Stenbocksgatan před Helsingborg Arenu. Vcházíme
postranním vchodem a strohá chodba nás zavede až do menší prázdné haly, která je asi jindy hřištěm pro nějaké méně důležité sportovní zápasy. Ještě je
čas, tak usedáme na malou tribunu a potichu si tu zpíváme všechny tři písničky, které tu dnes večer budeme zpívat. Lucka nám dává poslední instrukce,
varuje před možnými chybami a v nás čím dál víc sílí napětí.
Přichází čas a my procházíme čtverhranným bílým stanem do další chodby, která nás po pár krocích přivede k velké bráně, jíž se vchází do samotné
arény. Přímo proti nám jsou kovové schody, vedoucí na prostorné osvětlené pódium. Pod ním se plocha samotné arény proměnila ve velké a solidně zaplněné
hlediště, v němž hned v první řadě vidíme naše spolubojovníky, tanečnice a tanečníky, kteří nás přišli podpořit.
Vcházíme a vedle tribuny napjatě a nesoustředěně sledujeme vystoupení třech skupin, co zpívají před námi. Je tu s námi i náš umělecký vedoucí Standa,
snaží se tu tiše povzbudit, tuhle srovnat rozházené stužky... ale všechno je marné, čím déle tu stojíme, tím víc naše napjaté nervy pracují a my už
začínáme mít pocit, že ani slova neumíme, zděšeně pátráme v paměti po začátku první písničky a když ho nalezneme, zoufale se ho snažíme v mysli udržet,
jen abychom to nezkazili.
Konečně dozpívá poslední skupina, začne hrát veselá pochodová hudba a zatímco ti šťastnější opouštějí pódium s pocitem dobře vykonané práce, nás
méně šťastné vystoupení teprve čeká. Snad i my budeme za několik minut ti šťastní. Deržte nám ušecky palce, i ty na nohách. Stoupáme po schodech
a stavíme se hned za nimi ke skupině šesti mikrofonů.
Mistr zvukař je rozestavuje okolo nás, pak odchází k ostatním skupinám, my se zatím na mikrofony díváme jako na nevybuchlý granát a napětí v nás
dosahuje svého vrcholu. Konečně je konec čekání - protože máme číslo 7, budeme z téhle skupiny začínat jako první. Paní moderátorka nás ohlašuje a
nemá to lehké - Krkonošský, to je pro cizince docela jazykolam, Horal už je naštěstí příjemnější. Něco málo k nám říká, pak nastává ticho plné očekávání...
Lucka začíná hrát první tóny a my začínáme zpívat první písničku...
„Neví v sjetě žánná, co je mezi náma, mezi náma je tak, že se máme nechať...“ Paměť naštěstí neselhává a hlas také ne. Zpívali jsme si při
zkouškách i po cestě do Helsingborgu písničky na dnešní vystoupení mnohokrát, ale i pro nás dneska zní neobvykle a to díky těm reproduktorům na
pódiu - z těch se slyšíme o moc jinak než při zkoušce. Zvukovou stránku dnešního koncertu obstarávají zvukaři Švédské televize a je slyšet, že jsou
mistři svého řemesla.
Kdepak aby Horal dlouho zpíval nešťastné zamilované písničky, druhou písničkou je rychlá „Křížlická“, jde nám to a napětí trochu opadá, snažíme se
pekelně soustředit a dáváme do toho všechno. Naši spolubojovníci v hledišti okamžitě začínají tleskat do rytmu a strhávají k tomu většinu obecenstva
v hale. To se nám moc líbí, při takovém doprovodu se náramně dobře zpívá.
„Na křížlickej silnici stojí domek malý. Šenkuje tam má milá, rozmilá, vínečko červený.“ Třetí písnička je neméně veselá než ta předchozí, obecestvo
však v tleskání ustává, jen naši neúnavní spolubojovníci v hledišti tleskají až do konce. Naše krásné krkonošské nářečí zní obrovskou halou v téhle cizí zemi
a nás mrzí, že textům našich písniček tady tak málokdo rozumí. Ale i když nerozuměli, sklidíme veliký potlesk, klaníme se a kdyby mikrofony byly
ještě o něco více citlivé, asi by tu znělo hodně ran, jak nám spadnul kámen ze srdce.
Jásat, křičet a objímat se jako včera naši tanečníci
ale nemůžeme - nikdo neví, jestli jsou mikrofony zapnuté nebo vypnuté, proto tu musíme stát pěkně tiše, dokud ostatní skupiny neodzpívají své písničky.
Pak všichni společně odcházíme a v chodbě si vyměňujeme své dojmy. Máme z toho radost a nejvíc nás chválí Lucka - ne ani tak za zpěv, jako spíš za to,
že „sme pak vyderžali celejch deset minut deržať hubu.“ Zato teď si to vynahrazujeme. Pak si ještě chvíli v malé hale povídáme se sympatickou českou
skupinou z Lužických hor jménem Lusatia Consort a venku se rozcházíme - někteří si jdou do školy dát konečně večeři, jiní jdou znovu dovnitř, aby si
zbytek koncertu vychutnali v roli obecenstva. Je to fajn zážitek.
Kdo by čekal, že doma ve škole všichni únavou padneme, pohled do našich dvou tříd by ho překvapil. Zatímco nad Helsingborgem už dávno vládne noc,
tady to žije - venku hrají neúnavní Italové své písničky, vejskají u toho a tančí, my tu mlsáme nejrůznější pevné i tekuté dobrůtky a „zpelna
herlla“ si u toho zpíváme.
Zpíváme si nejrůznější písničky od táborových ohňů a je nám spolu dobře.
A skončíme až když už hodiny na radniční věži dávno odbily začátek nového dne.
Pak se ještě v už dávno volné sprše ošplouchneme a čeká nás výlet do říše snů. Zítra... tedy vlastně už dneska... nás čekají další dvě vystoupení
v ulicích Helsingborgu a tentokrát to bude na hodně zajímavých místech - u kostela Panny Marie a na náměstí Stortoget. Máme se na co těšit.
Vystoupení v srdci Helsingborgu
Máme sobotu 8. srpna a včerejší déšť naštěstí zůstal jen vzpomínkou. Nad Helsinborgem se pne bílošedé nebe, na déšť to však nevypadá a je
krásně na světě. Moderní dívky a ženy se tu právě proměňují v krojované kvítky barevné - jejich sukničky a šněrovačky září všemi barvami, krásně se
češou a do vlasů si zaplétají stužky, některé se na chodbě před našimi dvěma třídami půvabně točí, aby si tak srovnaly sukni a vrchní spodničku
do vzájemně se doplňujícího celku, naše akordeonistka, první zpěvačka a šikovná tanečnice Lucka se potuluje vedlejší halou se zasněným pohledem a
tichounce hraje na harmoniku
melodii co chytne za srdce.
Znovu zvesela procházíme ulicemi Helsingborgu a přece to má v sobě malý nádech smutku... jdeme na naše poslední dvě helsingborská vystoupení a ta
budou to poslední, čím k poselství radosti festivalu Europeade přispějeme - při dalších akcích už budeme jen diváky. Na smutek tu však není místo -
vesele máváme kolemjedoucím řidičům a oni náš pozdrav radostně oplácejí.
Naše pouť končí u krásného gotického cihlového kostela Panny Marie v srdci Helsingborgu.
Tady se dozvídáme, že naše vystoupení se má konat přímo v kostele a má to být vystoupení pěvecké... ale nikdo nemá námitek proti tomu, aby se místo toho
odehrávalo venku před kostelem a bylo to vystoupení plné zpěvu i tance. Jeviště je tu pro nás přímo ideální - tři nízké kamenné schůdky a mezi nimi
a kostelem prostorný plácek. Dole pod schůdky se hned shromažďují lidé - tady bude radostí zpívat a tančit. Jdeme na to.
Tančíme tu naše řemeslnické...
...zamilované, rozverné i veselé tance a na závěr i náš velký tanec pro všechny ty, kteří ho neviděli na Opening ceremony. Lidé se při tom usmívají,
při rychlých písničkách si tleskají do rytmu a mají fajn náladu. Je to moc pěkné vystoupení a líbí se moc i nám.
Když skončí, rychle všechno znovu sbalíme na vozejček a jeho kolečka se znovu rozhrčí po nerovném historickém dláždění. Ne však na dlouho - na místo
našeho posledního vystoupení je tu odtud jen pár kroků cesty.
Místo to není jen tak ledajaké, je to pro nás takový bonbónek na závěr, protože budeme tančit na prostorném dřevěném pódiu přímo na samotném náměstí
Stortorget.
Teď však zatím čekáme u krásného kovového modelu středověkého Helsingborgu, protože před námi tančí německá skupina
„Siebenbürgische Erwachsenentanzgruppe Geretsried“
.
„A to jako co, tolleto? My se tejdě tady budem pelhoniť a voni budou dělať perd? To teda né, na to bysme se poďvali... krůcnem na ně... popannem...“
Tak něco takového si řekla ta sympatická sedmihradská skupina, jen to bylo v němčině... skok a chňap... a už byla dobrá třetina Horalu s nimi v kole.
Je to fajn, moc se nám to líbí, obzvlášť když se začíná polkou... ovšem jako my si polku různě zpestřujeme, tak i v Sedmihradsku nezůstává jen u ní a
děláme při tanci psí kusy...
...kliky, tleskáme, točíme se, poklekáme a když skončíme, máme ještě lepší náladu než předtím. Teď už je ale načase, aby nad náměstím Stortogret
zavlála úplně jiná vlajka...
Za úžasného křiku racků nastupujeme na prostorné dřevěné pódium, tancujeme úvodní polku a poté náš tanec „Šeucouský s verpánky“. A protože byl po ruce
šikovný kameraman,
můžete si ho užít i vy ve veselém filmečku na adrese
https://www.youtube.com/watch?v=sUF5qEGZ5n4, kde náš tanec začíná asi 20
vteřin po začátku. Přicházejí na řadu i další naše řemeslnické tance...
...Romana s vervou brání svou sukýnku před Romanem...
...tu stará babička chytne jennoho Vandrounička...
...a terlujou spolu tak, až mu buchty z pingle skáčou, tančíme i romantickou Holubičku a další tance a
na závěr i celý náš velký tanec.
Bylo to skvělé, zpívat a tančit tady na náměstí, lidí tu bylo hodně a bavilo je to a snad jen jedinou chybu to má... že už to bylo tady v Helsingborgu
naše poslední vystoupení. Naposledy se klaníme, lidé nám tleskají... a je konec.
Tahle dvě vystoupení nám však přinesla i jednu netušenou radost navíc, která byla jednou z největších radostí celého festivalu Europeade. Když se
podíváte na stránku našeho souboru, dočtete se tam, že našim cílem je „udržování a šíření folklorních zvyklostí, tanců a písní, jakož i zachovávání
dialektu místního nářečí pro budoucí pokolení prostřednictvím jevištního projevu“. Našim cílem je ale také dělat lidem radost... a na Europeade se
objevili lidé, kterým naše vystoupení udělalo radost daleko větší, než všem ostatním okolo. Byli to naši krajané, kteří našli v minulosti ve Švédsku
svůj nový domov, ale svou rodnou zemi stále nosí v srdci. Těm naše písničky a povídání s námi udělaly tak obrovskou radost, že už jen kvůli nim by
sem stálo zato přijet.
Aby nás a ostatní české a moravské soubory mohli tihle milí lidé vidět, brali si kvůli tomu z práce dovolenou, jezdili velké vzdálenosti - a obzvlášť
obětavá je tahle milá paní, která je nám stále nablízku v naší škole...
...ta se stala dobrovolnicí a jezdí denně do Helsingborgu ze svého 150 kilometrů
vzdáleného domova a večer zpátky. Je to pro nás velká pocta a neskutečně velká radost. Děkujeme vám, krajané milí a doufám, že jsme vám udělali
stejnou radost, jako vy nám.
Ještě se na památku pro nás všechny fotografujeme na monumentálním schodišti pod věží Kärnan...
...křičíme tam náš a europeadský pokřik...
...a pak se porůznu fotografujeme na různých hezkých místech.
Tahle fajn paní se jmenuje Lenka a tu si dobře prohlédněte, mockrát ji tu už neuvidíte - je totiž autorkou většiny fotografií z tohohle článku a
díky jejímu objektivu si užíváte všechnu tu krásu a barevnost festivalu Europeade.
Tady jsou naše fajn tanečnice Karolínka a Kačenka a tanečník Martin.
Tohle je další z našich skvělých tanečníků Martin.
Poté balíme všechnu výzbroj a výstroj a vracíme se do naší školy. Čeká nás obídek.
Toulání přístavem
Vítr hraje v lanoví své smutné písně, proti nebi se tyčí les stěžňů korábů vonících kořením a dálkami, z námořnické krčmy zní harmonika a irské
housle a také obhroublý zpěv námořníků, z nichž někteří klepou do rytmu o stůl otlučeným plecháčem... takovou atmosféru nabízí přístav už
jen v historických knihách. Ale přesto nás, horaly z Krkonoš, helsingborský přístav láká silou neodolatelnou. Alespoň některé z nás...
Pohled na takové obrovské lodě se hned tak neokouká.
Vedle přístavu pro tyhle velké lodě nalezly své kotviště i štíhlé jachty a plachetnice i pekelně rychlé motorové čluny.
Na nábřeží u přístavu stojí zajímavé moderní domy.
Našim cílem je zajímavý malý maják u vjezdu do přístavu, proto přecházíme dlouhý dřevěný most až na mohutnou hráz, za níž už je jen průliv s Dánskem
na opačném konci a nekonečné moře.
Lidé však v přístavu nehledají jen klidné útočiště na noc, cíl své cesty či ukojení své touhy po dálkách... někteří sem přichází i stvrdit sílu svého
partnerského nebo manželského svazku zamknutím visacího zámku na mřížoví tvaru velkého srdce.
Zámečky tu pak na slaném mořském vzduchu poklidně reznou, láska snad doufejme dle známého přísloví nerezaví.
I když jsme ve Švédsku, chladné severské zemi, v Helsingborgu v přístavu si můžeme užít „Tropical Beach“ - Tropickou pláž.
Skály a džungle jako v české verzi písničky ze seriálu Sandokan tu sice nenajdeme, ale palmy a písek ano. Moře však svou barvou a především teplotou
tropy nepřipomíná ani dost co málo. Tak si tu můžou horalské holky alespoň hrát...
...a hezky se smát...
...úsměvem hřát.
A jsme u majáku...
...ukazujícího lodím kudy k vjezdu do přístavu...
Dál za vjezdem už pokračuje obrovský přístav pro nákladní lodě.
Od majáku je krásný výhled na dopravní uzel Knutpunkten a centrum Helsingborgu, kterému vévodí novogotická radnice a středověká věž Kärnan.
Do přístavu právě vjíždí obrovská loď, která přepravuje cestující přes průliv mezi městy Helsingør a Helsingborg.
K našemu překvapení se jmenuje Aurora - Aurora af Helsingborg. Naštěstí nevypadá, že by z ní někdo chtěl dneska střílet a že by měl čím.
Ještě jednou se podíváme na hemžení v přístavu...
...a už je tu další zajímavost - neobvyklý památník všem, bez nichž by žádný přístav neměl smysl - námořníkům.
Trošku jim pomůžeme.
Ale s našima holkama by to námořníci neměli ani trochu lehké.
Smutnější pomník míjíme v drobné zahrádce při naší cestě zpátky - pomník obětí druhé světové války.
Vracíme se zpátky po mostě a na vyzdobeném náměstí plném kvítků barevných a neméně barevných vlajek nás zaujme, že tam vlaje i ta pro nás
nejkrásnější z nich. Hned si ji s Lenkou chceme vyfotografovat - vždyť tu vlastně vlaje na počest celé naší české výpravy - jenže vlajka je potvůrka
rodu ženského a hned je to znát. Jak na ni namíří dva objektivy, plác o žerď a nevlaju! Vítr sem vane přes moře, ostatní vlajky vlají, až to pleská, ale ta naše ne
a ne. Až když na ni Lenka zavrčela „Koukej vlát“, kupodivu si nakonec dala říct. Na ženskou holt platí ženská.
Po cestě zpátky potkáme rozjeté horalské „večeřní komando“.
Dneska se jede pro večeři s vozejčkem, protože zpátky ze Sundstorget pojede dvojnásobné množství večeří než obvykle. Přesto však každý budeme mít
jen jednu jedinou - na půlku nákladu se vrhne po návratu do školy vyhládlý Horal a na druhou půlku vyhládlý Javorníček, až se vrátí odněkud z výletu.
Jedna jediná ale úplně stačí - těstovinového salátu s kuřetem bylo pro jednoho až až.
Po večeři nás čeká pár chvil klidu, ale ne na dlouho. Na programu festivalu je totiž další atraktivní bod - „Europeade Ball“ - Evropský ples -
na náměstí Henry Dunkers Plats.
Europeade Ball
Znovu jdeme ulicemi Helsingborgu dolů parkem, kolem věže Kärnan a po schodišti na náměstí Stortorget... a po malém kousku cesty nás hudba už spolehlivě
dovede až na náměstí Henry Dunkers Plats. To už je pořádně zaplněné a hraje se tu naplno.
Chvíli tu posloucháme, ale stejně jako o „Welcome Evening“ - Uvítacím večeru - nás zláká podívaná, která se horalovi hned tak neomrzí.
Zapadající sluníčko krásně ozařuje lodě i domy kolem Henry Dunkers Plats.
A nakonec uléhá do šarlatu.
Na náměstí Henry Dunkers Plats se však nechystá s přicházející tmou ulehnout nikdo, nejspíš ani obyvatelé okolních domů ne, protože se tu hraje,
zpívá, tančí, dělají se vláčky, jejichž jednotlivé vagónky se při míjení radostně a s vervou vzájemně pleskají do napřažených rukou a zkrátka se tu
děje všechno to, co na každém hodně veselém plese.
„Náá náá, náá náá, nana nana náá, nana ná, nana ná, nana nana náá, hej!
Náá náá, náá náá, nana nana ná, nana ná, nana ná, nana nana náá, hej!“
A také se často a rád křičí a vytleskává europeadský pokřik a je to nádhera, když ho tu společně křičí celé náměstí, zaplněné příslušníky národů
ze skoro celé Evropy.
Na pódiu se vždycky po několika písničkách střídají kapely různých foklórnch souborů...
...takže je hudba neuvěřitelně pestrá - chvíli tančíme polku nebo valčík v párech...
...a za pár minut už všichni tancujeme v kolečku na úžasné irské písničky německé skupiny „Moment of Celtic energy“ tance, které dokáží bleskově
vymyslet naši tanečníci Roman s Martinem. Kousek z jedné takové skvělé písničky na vás čeká ve filmečku na adrese
https://www.youtube.com/watch?v=YxsrI98T9F4, dokonce tam jsme vpravo od
středu i trochu vidět, ale těžko se to popisuje - zkrátka ta skupinka, co se po tleskání začne točit dokola. Skvěle dokáže vyjádřit atmosféru
Europeade Ballu i celého festivalu Europeade i filmeček na adrese
https://www.youtube.com/watch?v=gvMTl7jc93A.
Europeade Ball je však i místo pro seznamování a povídání s milými lidmi - tak se seznamujeme se sympatickou ženuškou z Belgie Patricií, ale
nejkrásnější je povídání i tanec s naší sympatickou krajankou Romanou, která byla na našich dvou odpoledních vystoupeních a teď tu s námi tráví
celý večer.
Zkrátka, Europeade Ball je akcí plnou pohody a skvělé nálady.
Jen jednu hodně nepopulární a nepříjemnou součást Europeade Ball má a tou je konec. Jenže když švédští organizátoři slíbí, že konec bude v jednu, tak
konec v jednu bude a žádné nespokojené řičení obecenstva na tom pranic nezmění. Také jsme řičeli, ale nic jsme si nevyřičeli. A protože nám ještě
zbývala nějaká energie, uspořádali jsme si závod v běhu do schodů z náměstí Stortorget k věži Kärnan, po kterém už nám zbyla energie tak akorát na
dojití do školy, ošplouchnutí se a padnutí.
Zítra nás čeká poslední den festivalu - volné dopoledne a odpoledne „Closing Ceremony“ - Slavnostní ukončení - s velkými tanci druhé poloviny
souborů. Máme se na co těšit.
Výlet na Kullaberg
A byla noc a bylo jitro, pátý den festivalu Europeade, neděle 9. srpna. Včerejší mraky odpluly a nad Helsingborgem znovu září sluníčko na modrém
nebi. Teplo je tak akorát a radost v duši veliká... Krkonošský Horal totiž právě nasedá do autobusu s očekáváním krásných zážitků. Čeká nás
výlet na mořské útesy.
Jméno poloostrova Kullaberg znamená v překladu Koňská hlava, kterou skutečně svým tvarem připomíná.
Poloostrov je chráněnou přírodní rezervací, která byla
vyhlášená na ochranu skal a mořských útesů, vzácných rostlin a živočichů i památek na pravěký život.
Přijíždíme na parkoviště, přecházíme mělké údolíčko... a už jsme tu.
První cestičkou se nedočkavě drápeme na vrchol kopce, kde nás čeká pohled na nekonečný modrý obzor.
Neustávající zpěv vln tříštících se v bělavém příboji o paty útesů v nás budí vzpomínky na všechny možné písničky o moři nebo na nejrůznější
dobrodružné filmy o pirátech nebo vylupovačích vraků. Vylupování ztroskotaných lodí a vraždění přeživších námořníků doopravdy patřilo k obvyklým
činnostem zdejších obyvatel, i když za to hrozilo oběšení nebo dokonce lámání kolem. Až postupem doby někoho napadlo místo trestů vyhlásit odměnu
za každého zachráněného námořníka... a z lupičů se stali záchranáři.
Aby lodě nekončily svou plavbu tragicky na útesech kolem Kullabergu, o to se stará tenhle krásný maják.
Kolem kopce se nám nabízí učiněné bludiště cestiček, proto se Horal brzy rozprchává a každý si užívá výletu podle svého gusta. Někdo se spokojeně
vyhřívá na sluníčku...
...jiný se jde naopak zchladit...
...a další si prostě užívají fotografování okolních přírodních krás a sebe navzájem...
Nejkrásnější je však nádherná příroda kolem... koberce kvetoucího vřesu, útesy...
...bílý příboj i neskutečně modré moře...
...rozlévající se mnohem dál, než naše oči dohlédnou.
Okolní moře však vůbec není pusté - pod jeho hladinou kypí bohatý život, i velryby se dají odtud někdy vidět a na hladině co chvíli září rychlý
motorový člun nebo bílá plachetnice.
Jim ukazují cestu dva majáky - jeden velký na vrcholu kopce...
...druhý malý u paty útesů.
Poutavým místem je i samotný maják.
Ve větším domě u něj je informační centrum, jehož součástí je i výstava uměleckých fotografií přírody...
...a akvárium s ukázkami mořské flóry a fauny...
Z nichž některé návštěvníci smí dokonce brát do ruky.
U jiných to nelze doporučit.
V domečku u paty majáku je malý obchůdek s pitím a mlskami, malé muzeum s povídáním o historii tohohle místa, vykradačích vraků i přírodě a vedou
odtud i schody na vrchol majáku. Po zaplacení vstupného 25 švédských korun vám půjčí krásný velký dalekohled a složku se všemi muzejními panely v
angličtině a můžete tu strávit příjemné chvíle.
Nad mohutnou ocelouvou kontrukcí na vrcholu majáku se točí obrovská lampa.
Maják je zajímavý, výhled z jeho ochozu však už nemá šanci příliš překvapit, protože je tak celkem podobný jako výhledy z okolních nezalesněných
útesů. Pohled na nekonečný modrý obzor však nám horalům hned tak nezevšední.
Při příjemném potulování, fotografování, nakupování nebo koupání nám tu čas utekl moc příjemně, teď se však musíme vrátit na oběd. Vracíme se k
našemu autobusu, nasedáme a vydáváme se na zpáteční cestu. A zatimco Tomáš už zasejc cherní jako medjed, šikouná Lenka ulovila takovejlle kalej
vobrázek.
Přijíždíme do naší školy a tam nás čeká oběd - pečené kuře, gratinované brambory, zeleninový bufet a chléb. U dveří odevzdáváme poslední z barevných
lístků...
...a za chvíli už si pochutnáváme. Jídlo je tady v Helsingborgu skvělé a kdyby měl člověk čtyři žaludky jako kráva, zaplnil by je bez problémů,
protože tady si každý všeho může nabrat „co herllo ráčí“. Po obědě si nějaký čas oddechneme a můžeme spokojeně sledovat cvrkot kolem. Ne všichni
totiž můžou odpočívat...
Slavnostní ukončení
Když je uzavřená registrace folklórních souborů na festival Europeade, organizátoři si soubory rozdělí na zhruba dvě poloviny. Jedna polovina
tančí své velké tance při „Opening Ceremony“ - Slavnostním zahájení, druhá polovina při „Closing ceremony“ - Slavnostním ukončení. Pro Horal
je to letos jubilení desátá Europeade a na sedmi z nich tančil při Slavnostním ukončení - i proto někdy říkáme velkému tanci „finálovej tanec“.
V Helsingborgu jsme však tančili při Slavnostním zahájení a proto si nadcházející Slavnostní ukončení užijeme už jen jako diváci. Jiné však jejich
okamžiky napětí a snad i velké radosti teprve čekají a aby byli klidnější, ještě si to v trojúhelníkové hale vedle naší třídy naposledy zkoušejí.
Pak se oblékají do krojů a rozechvěle mizí. Horal má podstatně menší kvalt, ale i tak se vypravujeme jak chudý král do boje a do Helsingborg Areny
dorazíme až když už se začalo. Najít místo k sezení není snadné - místa na spodních tribunách jsou vyhrazená platícím divákům - stejně jako na
Slavnostní zahájení vstupné činí 200 SEK, tedy asi 850 Kč. My s fialovými náramky na rukách nemusíme platit nic, ale pro nás jsou vyhrazená místa
na horních tribunách. Konečně nacházíme volné místo úplně nahoře na nejvrchnější tribuně, nad námi už jsou jen kovové lávky pro techniky a ve
tmách tonoucí strop haly. Přesto je odtud vidět dobře a kdyby nebylo, všechno můžeme pohodlně sledovat na obrovské kostce, kterou máme přímo před
sebou a na níž běží to, co přenáší i televize do celé Evropy.
A stejně jako při Slavnostním zahájení se rozbíhá nádherná podívaná, plná skvělé hudby a zpěvu, nádherných tanců, pestrých barev krojů - zkrátka
toho nejkrásnějšího z celé Evropy. Někdy nastoupí do čtverců v aréně několik souborů a postupně tančí každý zvlášť...
...někdy tančí ve svých čtvercích soubory z jedné země na stejnou hudbu každý své tance - tak jako jsme to měli my při Slavnostním zahájení...
...a někdy je Helsingborg Arena svědkem úžasné společné choreografie - tady v podání několika souborů z Estonska, odkud letos přijelo neuvěřitelných
52 folklorních souborů...
Ani reprezentanti naší země při Slavnostním ukončení nechyběli... pro radost nám tam tancoval soubor z Třebíče jménem
Bajdyšek.
Bohužel tančil v tom od nás nejvzdálenějším čtverci a nepovedl se mi, ani když jsem se moc snažil.
Úžasná podívaná pokračuje...
Teď prožívají své chvíle slávy ti, jenž šli před námi v průvodu - španělská škola tance Raquel Claramonte Cantudo.
Další z krásných lidí se s námi dělí o to nejkrásnější z dědictví po svých předcích...
Naše fotografka Lenka byla šikovná a našla si místo blízko centra dění.
Někdo možná bere foklor, lidové tance a písničky jako pošetilou zábavu starých lidí, která zemře společně s nimi - že tomu tak není dokazují všechny
nadšené děti, které tu dnes pro nás tančí.
Včera měli dokonce děti a mladí lidé svůj velký koncert na Henry Dunkers Plats a ten trval plné čtyři hodiny.
Na kostce se teď na mapě Evropy rozzářila Belgie, přišli vlajkonoši s vlajkami jednotlivých belgických krajů...
A po hezkých belgických tancích...
...přichází dojímavé okamžiky. Krásně oranžová vlajka festivalu Europeade klesá dolů...
A za pár chvil už je velmi slavnostně nesena do středu arény.
A my jako bychom si až v tuhle chvíli uvědomili, že festivalu Europeade, toho nádherného poselství radosti, je definitivně konec. Leckomu z nás -
obzvlášť těm, kteří ještě před rokem ani netušili, že nějaká Euroepade existuje a kdyby jim někdo nadaný jasnovideckými schopnostmi řekl, že
se jí letos zúčastní, měli by ho za blázna - se náhle hrdlo úží a do očí vstupují slzy, protože všechna ta radost z hudby, tance a přátelení s lidmi
z celé Evropy končí. Zatímco bojujeme s city v našem nitru, vlajka je pozvolna poskládána až do malého trojúhelníčku.
Trojúhelníček je pak obřadně předán paní starostce města Namur (u se čte něco mezi u a i, a r je takové to typické francouzské hrdelní), hlavního
města belgického kraje Wallonia, kde se z něho zase stane krásná vlajka Europeade, která tam radostně zavlaje mezi 20. a 24. červencem 2016. Snad se
všechno podaří a i my tam přineseme lidem prostřednictvím našich písniček a tanců poselství radosti z naší krásné země a z našich hor.
Paní starostka k nám poté promlouvá, žel Bohu svou francouzskou mateřštinou a proto jí nerozumíme ani slovo. Na kostce běží sice titulky v angličtině
a němčině, ale jsou tak drobné, že je ani my na nejvyšší tribuně nedokážeme přečíst.
Nadšeně však tleskáme tomu, že se spolu sejdeme příští rok v Namuru. Naposledy k nám promlouvají, děkují a Europeade v Helsingborgu je definitivně
ukončená. Ještě však jedna radost zbývá...
Na parket Helsingborg Areny vbíhají další a další lidé v krojích a společně spolu bláznivě tančí, dělají vláčky, plácají se do rukou a užívají si
poslední krásné tance letošní Europeade. Za chvíli je plocha plná těch nejpestřejších barev krojů a také vlajek.
Je to neuvěřitelný, krásný rej, který by z uplakané nálady dostal i toho největšího pesimistu.
Také si tu zatančíme a nadšeně si s ostatními zařveme europeadský pokřik. Pak si ještě kupujeme trička, odznáčky a další suvenýry na památku -
dneska už jsou za polovinu ceny, tak si jich můžeme koupit o to víc - a vracíme se do naší školy.
Čeká nás tam poslední večeře - bulgurový salát a ovoce. Některé soubory už se balí, nosí kufry dolů do haly a odjíždějí. My pojedeme až zítra,
čeká nás poslední večer a poslední noc tady. Bude tu smutno nebo veselo?
Poslední helsingborská noc
V programu festivalu Europeade už zbyl jen jeden jediný bod... „Group departure“ - Odjezd souborů. Je napsaný k dnešku i zítřku a hodně souborů
se opravdu hned po Slavnostním ukončení sbalilo a vydalo na cestu. Dozněl halas v nespočetných jazycích, dozněly i nekonečné harmonikové písničky a
v dlouhých chodbách Mezinárodní školy se rozhostilo posmutnělé ticho...
Jen málo nás tu zbylo na poslední helsingborskou noc. Teď se ošplouchneme a půjdeme brzy spát, abychom na zítřejší únavnou cestu byli při síle? Nu,
už jste nás asi za dobu, co tu spolu prožíváme naše festivalové příhody, poznali natolik, že byste něčemu takovém snad ani nevěřili, kdybych vám to
tady tvrdil.
Naše mladé tanečnice a tanečníci sesypali poslední švédské korunky na společnou hromadu a uspořádali si za ně hostinu.
Ostatní mezi tím s chutí dopíjejí poslední zbytky piva Krakonoš, i ledasjaké jiné zásoby. Nu a po dobrém papáníčku a dobrém popitíčku přijde ještě
lepší hraníčko...
...a tancováníčko.
Za chvíli už tady je pěkně veselo...
...a je to tady jako na Europeade Ballu.
Jen jedna starost nám kalí zábavu v poslední helsingborské noci - přece jen tu nejsme úplně sami a jen čekáme, kdy se tamhle rozlétnou dveře a někdo
na nás začne chrlit slova v nějakém jazyce nám nesrozumitelném, kdy však podle tónu poznáme, že je nám nevybíravě spíláno, nebo nám v některém z
jazyků jež ovládáme začne domlouvat „Šmarja, lidi, mějte kouska rozumu, dyť už zejtra se pošámete až někam do perčic a tejdě vh noci děláte eště
takovejlle virvál.“ Plní je se jen první část... dveře se opravdu otevírají, ale vynadáno nedostaneme ani v nejmenším. Naopak - ti lidé milí se
přidávají k nám a „hnelle máme eště veselejc.“
Tohle stvořeníčko si dneska kvůli nám asi pořádně posunulo večerku. Ale v náruči u Karolínky je mu dobře.
Přišel se na nás podívat i sympatický dobrovolník Muhammad Ehsan Syed.
Ten si vzal dovolenou z práce a strávil ji tím, že hlídal u vchodu naší školy a bděl nad dodržováním pořádku. Práce to byla dobrovolná a tudíž
neplacená - krédem festivalu Europeade je, že se při něm nic nedělá pro výdělek - soubory si pobyt tady platí samy a nikdo z nich nikde ani nevybírá
do klobouku. Nikde nejsou žádné reklamy a loga, nikde se halasně nevyhlašují jména sponzorů.
Největší obdiv však zaslouží dobrovolníci - při festivalu
jich pracovalo mnoho - organizovali, radili, usměrňovali, připravovali a vydávali obědy a večeře, hlídali, pomáhali... a to všechno jen pro dobrý
pocit. Ehsan strávil celý festival prací tady a přitom neviděl ani jedno jediné vystoupení.
Hudba tu je, i naše zpěvačky a tanečníci jakbysmet - tak tu pro Ehsana hrajeme, zpíváme a tancujeme náš velký tanec. Tomu to udělá obrovskou radost
a je mu tu s námi hezky. Dlouho si tu pak s ním ještě povídáme, ale nakonec ho odvolají někam vysílačkou a on musí jít.
Tak nám tu příjemně uběhl večer i kus noci a teprve když se zítřek stal dneškem, rychle se ošploucháme a uléháme naposledy na naše napůl vyfouklá
Záhořova lože, abychom příjemnými sny strávili zbytek definitivně poslední helsingborské noci.
Cesta domů
Jít spát pozdě a vstávat brzo, to není úplně ideální kombinace. Ale jinak to nešlo - domů je cesta daleká a dneska bychom rádi nocovali v našem
osvědčeném kempu u jezera Müritz, proto musíme vstávat, i když se nám nechce a „kale sebou mersknouť“. Pakujeme do tašek, kufrů a batohů náš bordýlek,
vyfukujeme a skládáme půjčené nafukovací matrace, vracíme stoly a židle odkud jsme je vzali, všechno odnášíme pryč a obě třídy nakonec pečlivě
zametáme. To je dlouholetý horalský zvyk - všechno po sobě dát do pořádku tak, aby naše ubytování vypadalo tak, jako když jsme sem přijeli.
Nakládáme všechno do autobusu...
...pak nakládáme i sami sebe, autobus se rozjíždí do ulic Helsingborgu a zvonečky na vozembouchu odcinkávají poslední naše helsingborské minuty.
Není jich mnoho - po pár minutách jízdy jsme v přístavu a za chvíli už mizíme v nitru lodi jménem Aurora af Helsingborg. Rychle vyskakujeme z
autobusu, po dlouhých schodech stoupáme na prosklenou palubu s mnoha obchody a po dalších schodech až na nejvrchnější palubu. Odtud se ještě
naposledy díváme na krásné město Helsingborg.
Po pár chvílích se loď začne jemně chvět, za zádí se začne pěnit krásná modrá voda...
...a nás se při pohledu na vzdalující se Helsingborg znovu zmocňuje velké dojetí. Tak sbohem, krásné město Helsingborg a děkujeme za všechnu tu
radost, kterou jsme tady prožili.
Netrvá však dlouho a naše oči se upírají vpřed, protože je na co se dívat.
Na dánské straně průlivu Öresund se k nebi tyčí monumentální královský hrad
Kronborg,
který milovníci klasického divadla dobře znají pod jménem Elsinor.
Brzy se vracíme na palubu našeho autobusu a po pár minutách vyjíždíme z temného podpalubí na slunce ve městě Helsingør. Rychle projedeme jeho
ulicemi a brzy už se řítíme po dálnici vstříc dánskému hlavnímu městu Kodani. To však už málokdo z horaláků vidí - spánek o dnešní noci byl moc
krátký a okolí dálnice je moc jednotvárné, proto brzy většina autobusu spí tak tvrdě, že ani Šípková Růženka by se za to nemusela stydět. Jen šikovná
Lenka bdí a zjistí, že jedeme jinou cestou - stále na jih, až za městem Stensved najedeme na velký most přes průliv Strostrøm a přejedeme
přes něj na ostrov Falster.
Ten není velký, netrvá dlouho a najíždíme na kratší most, který nás přenese na ostrov Lolland. Přes něj přejedeme napříč až do města Rødbyhavn,
kde už je před námi dál jenom moře. Ale naštěstí i přístav, v němž najížíme do mohutného nitra další lodi, rychle se pakujeme z autobusu ven a
během pár chvil už jsme na palubě.
Tahle plavba slibuje být zajímavější, než ta krátká mezi Helsingborgem a Helsingørem. Bude trvat asi hodinu a budeme si při ní díky dalekému
obzoru všude kolem naší lodi připadat skoro jako na širém moři.
Zajímavější však bude i tím, že nás dojel autobus belgického souboru, se kterým máme společnou cestu a my si tu můžeme ještě pár milých chvil
povídat se sympatickou paní Patricií, se kterou jsme se seznámili na Europeade Ballu.
Plavba nám uteče jako voda a než se nadějeme, přiblíží se přístav Puttgarden na německém ostrově Fehman. Sestupujeme do podpalubí, nasedáme do
autobusu a za chvíli už se řítíme po další dálnici ostrovem Fehman. Ten není velký, brzy najíždíme na další most...
...a ten nás definitivně přenese na pevninu. Jedeme dál na jih až k městu Lübeck, tam se dáme na východ a jedeme po dálnici A20 k městu jménem
Wismar. Kus od něj zastavujeme na odpočívadle a tam nás zaujme zajímavý kámen.
Naši nejbližší nám do Helsingborgu psali o tom, jaká u nás uhodila zničující vedra. V Helsingborgu bylo příjemně letně - ale teď jsme přejeli už
dost na jih a je tady vedro na padnutí. I když je náš autobus vybavený klimatizací, nedá se v něm teplota snižovat o 20 stupňů oproti okolí, sluníčko
nám do něj pere - už se všichni těšíme, až dorazíme k cíli a skočíme do jezera. Od téhle chvíle nás však dělí ještě hodně dlouhé a hodně jednotvárné
kilometry po nekonečné dálnici a silnici.
Konečně však je ta blahá chvíle tady. Věci z autobusu jsou vyházené, my v kempu přihlášení, stany postavené... a my si ve vodě můžeme spokojeně
křičet europeadský pokřik.
Po vítaném zchlazení je čas na pořádnou porci dnes po cestě nakoupeného jídla, pití a povídání.
Je nám tu dobře a veselo a jsme tu spolu, dokud nepadne tma tmoucí.
Druhý den ráno - v úterý 11. srpna - se žádný ptačí koncert tentokrát nekoná, vstáváme v klidu a míru, myjeme se, snídáme, někdo se ještě koupe
v jezeře... netrvá však dlouho a všichni jsme znovu v autobuse, řítícím se vpřed. Tentokrát už se nikdo s nostalgií neohlíží zpátky - v hlavě máme
jedinou myšlenku - už abychom byli doma.
Ještě však mnoho odzpívaných písniček bylo potřeba, mnoho odehraných partiček Prší nebo Žolíků, mnoho napsaných SMSek... než konečně přišla ta
chvíle a my minuli na modré tabuli hvězdičkami obklopený nápis Česká republika. Stalo se tak v Krušných horách v Nakléřovském průsmyku, před
velkými dálničními tunely Panenská a Libouchec. U Ústí nad Labem sjíždíme z dálnice, projíždíme údolím Labe - monumentální Portou Bohemicou - u
Lovosic najíždíme na dálnici a po zastávce na večeři brzy dorážíme do Prahy. Tady se loučíme s Petrem, který už zítra bude muset do práce...
...a v 19:20 konečně zastavujeme u nás ve Vrchlabí před Kulturním domem Střelnice. Rychle všichni skáčeme z autobusu a společně vykládáme kroje,
spacáky, stany, kufry, tašky, hudební nástroje a rekvizity i prázdné sudy...
...šéf Standa k nám stručně promlouvá, pak si ještě naposledy spolu od srdce zařveme náš a europeadský pokřik...
...rozebíráme si z hromad zavazadel ta svá a rozprcháváme se a rozjíždíme do všech stran.
Pár díků na závěr
Byla krásná, ta letošní Europeade - až na jeden deštík nám počasí přálo, celkem se nám dařilo v tanci i zpěvu, prožili jsme chvíle napětí i
nespoutané radosti a tak bychom rádi poděkovali.
Všem, kteří se na organizování letošní Europeade podíleli i všem dobrovolníkům, kteří nám činili
pobyt v Helsingborgu příjemným. Našim milým krajanům, kterým jsme udělali svými písničkami a tanci takovou radost, že to bylo potěšením pro nás.
I všem milým lidem, se kterými jsme se v Helsingborgu setkali.
Velikánský dík patří našemu uměleckému vedoucímu Standovi Lelkovi i jeho ženě Evě za všechno papírování, vyřizování, shánění a plánování i za krásný
Velký tanec, který byl jedním z nejlepších na Europeade.
Poděkování patří i Marušce Hrušce, co nás fotografovala, když Lenka zpívala.
Děkujeme i Městu Vrchlabí za finanční příspěvek na naši velkou cestu a stejně tak i ostatním přispivatelům za jejich finanční i věcné dary pro náš
soubor.
Poslední poděkování patří firmě
Jeřábkova osobní doprava z Kunčic za bezproblémové
cestování do Švédska a zpátky.
Děkujeme i všem ze souboru za fajn přátelskou atmosféru, za skvělé reprezentování našeho města, našich krásných hor i naší země... a pokud všechno
dobře dopadne, těšíme se na příští Europeade, která se bude konat v červenci 2016 v belgickém městě Namur.
Nechť je nám všem do zpěvu a do tance, to všem ze srdce přeje
Tomáš Novotný, který pro vás
sepsal tenhle článek, i Lenka Doubravská, která je autorkou většiny obrázků.
Pár odkazů na závěr
Pokud vám náš článek připadal moc krátký, nabízíme vám na závěr ještě pár odkazů.
Fotogalerii úžasných pohlednicových obrázků, vytvořených naši šikovnou fotografkou Lenkou, najdete na adrese
http://krkonosskyhoral.rajce.idnes.cz/Europeada_2015-Helsingborg-Svedsko.
Na adrese
http://www.familjenhelsingborg.se/en/Start/Europeade-2015
na vás čeká v angličtině psaná oficiální stránka Europeade v Helsingborgu se spoustou obrázků a informací o festivalu.
Filmeček s velkým tancem celé české skupiny na Slavnostním zahájení Europeade uvidíte na adrese
https://www.youtube.com/watch?v=Hot6oOnPJUI.
Filmeček s celým průvodem ulicemi Helsingborgu skrývá adresa
https://www.youtube.com/watch?v=LMszVPBU498. My jsme v něm měli číslo 143
a najdete nás tam kolem času 1:35:00.
Velká radost čiší z článečku popisujícího zážiky tanečního souboru Patašpička z Jablonného v Podještědí na adrese
http://www.centrumzdislava.eu/cz/novinky/262-europeade-2015-helsingborg. S nimi
tam byla skupina Lusatia Consort, která jim hraje k tanci a i ta popisuje své zážitky v Aktualitách k srpnu 2015 na adrese
http://www.lusatia_consort.websnadno.cz, kde je i odkaz na několik hezkých
fotogalerií.
Jak si festival Europeade užil foklorní soubor Janošíček, to lze posoudit ve stručném článečku na adrese
http://www.janosicek.eu/cs/2015/08/europeada-2015-helsingborg-svedsko,
kde je i odkaz na fotogalerii obrázků.
Soubor Bajdyšek z Třebíče odbyl festival jen stručnou zmínkou a několika obrázky na adrese
http://www.zus-trebic.cz/Aktualita--7136-mezin_aacute_rodn_iacute_folklorn_iacute_festival.aspx.
Nabitý zážitky byl festival Europeade pro část souboru Brněnský Valášek - kromě tance a zpěvu poznali účastníci i mnohá zajímavá místa a se vším
nás seznamuje krátký článek na adrese
http://www.brnenskyvalasek.cz/archiv/brnensky-valasek-ve--svedsku-71.
Zpět do sekce Europeade