Zpět do sekce Články

Je to drahně dávno, co jsme se vtírali do mysli čtenářů svými příspěvky z cesty do Švýcarska, a již tady máme novou cestu, tentokráte do Litevské republiky, města Klaipedy. Regionální národopisný soubor Krkonošský Horal opět vyjíždí za hranice své vlasti, aby reprezentoval Českou republiku, Krkonoše a město Vrchlabí na 46. Europeade, jako člen národní výpravy ČR. Dnes již, jako vedoucí souboru, mám vžité zkušenosti a způsoby jednání, dohadování, organizování a přesvědčování a nevím co ještě, při konání takové cesty. Léty se člověk naučí a také se „ostřílí“. Je to naše šestá Europeada a tak nás nic nemůže překvapit. Nemůže?

Překvapení první je to, že nejsou „kšefty“ a soubor nevydělává žádné peníze. Teda jen na režii souboru, navíc nic nezůstává. Ta vystoupení, která manželka „nasmlouvala“, jsou celodenní a ve vzdálených místech, kam musíme zajistit dopravu. Výdělek je proto celkem malý. Doprava je drahá a abychom nemuseli objednávat autobus jinde, využíváme autobus souborový, náš stařičký Čavdar, kterému v květnu prošla „technická“. No a co, děl jsem. Jedeme na STK a basta.
Naše návštěva na Stanici technické kontroly v Jičíně byla ve znamení přátelské atmosféry, v duch porozumění a vzájemné úcty. Tím to končí! Kopli nás do řiti a seškrábali i tu starou červenou známku, co na SPZce byla. Poslední komisařova slova byla, že buď si koupíme nový autobus, nebo ať do tohohle investujeme stejné peníze jako za nový, neboť je tento starý, promiňte mi, „na sračku“. Se schlíplými ocasy, dalo by se napsat, jsme se vydali na zpáteční cestu domů, nevím, co měla schlíplé naše jediná ženská na palubě Pavlína, ale mlčela také a všichni jsme si představovali, jak ve Sportce vyhráváme první cenu s jarní prémií a jedeme do Vysokého Mýta pro nový autobus, který tamější dělníci vyrobili dle naších požadavků, když na to máme - tři lůžka v zádi paluby autokaru pěkně nad sebou, ještě si poručíme zřízení závěsu pro uskladnění krojů a pochopitelně i biologicky odbouratelný hajzlík v nádherné kukani. Blíží se naše Vrchlabí a my jsme tam, kam nás nakopli – v řiti.

Překvapení druhé je to, že opravdu se vrháme na přestavbu našeho drahého autobusu, kterému mazlivě říkáme „ten šrot“ a začínáme nejprve nalezením lokality, kde bychom mohli tu hrůzu odstrojit, zrevidovat stav a potřebu náhradního materiálu. Nabídlo se Kosmetické studio Hošková, což je máma s dcerou šéfkou a členky souboru, které řekly „Tady je místo, elektrika, i ňákej matroš se najde, tak můžete dělat.“ Tak se stalo.
Autobus jsem přistavil na určené místo a odstrojil vše špatné a zrezivělé… Zůstal základní skelet a šasi busu, ostatní madam Hošková odvozila v kýblech do Sběrného dvora, kde s hrdostí řekla „Kam s tím železem?“, a správce dvora odpověděl „Železem? Ten sajrajt hoďte tam mezi ty hadry!“
Dnes ten autobus má nové díly spodního rámu, novou podlahu z nerezového plechu a z hliníku boky atd. Bez problému se na materiálovém zajištění podílela i firma Kovovýroba Vencl a to ZDARMA, za což děkujeme. Libuška Hošková dala dohromady metry potahové látky z vlastních zásob, ze kterých se majitel Čalounictví Kulhánek na Valteřické ulici uvolil ušít nové potahy sedadel. Podotýkám, že také ZDARMA. Aby našemu neštěstí nebylo konce, zřítil se nám papundeklový strop busu i s elektroinstalací a bylo vymalováno. Náhradu jsem vymyslel hlavou a Líba Hošková to proměnila ve faktickou věc. Zašla v Kunčicích n. Labem za panem Kynčlem a jeho truhlářská firma nám pomohla DAROVÁNÍM dotyčného papundeklu, který se jmenuje Sololit a strop byl zachráněn! Členové souboru, hlavně tanečník pan Mikeš, Bílek a Jirouš, sami pomohli s opravou, nebo sehnali kýžený materiál pro opravu. Tak díky. Všem, kteří pomohli, díky!

Překvapení třetí je pro mne jako šéfa souboru a mojí manželku, která je jednatelkou a mojí pravou rukou, tím smutnější. Prvně jsem měl vyvézt do zahraničí největší účastnickou skupinu z našeho souboru. Už v listopadu minulého roku jsem nahlásil daný počet přihlášených osob a zaplatil za ně účastnický poplatek 95,- EUR za každého. Však jaké zděšení nás (pořádající) provází několik týdnů před odjezdem, když se vám odhlásí čtyři z devíti tanečníků a jedna tanečnice. Finálový tanec utvořený na motiv nádherné muziky z Třebíče ztrácí smysl a stává se chaotickým. Potřebuji sudý počet tanečních párů, jinak je všechno v kopru! To je „pošušňáníčko“ řešit takové pecky!
Pomáhá přítel jedné z tanečnic, který je z Prahy a nemá o našem tancování ani páru. Zapojujeme všechny možné páky a učíme ho, aby nám pomohl. Čas je neúprosný a běží svým naučeným tempem. Ale potřebujeme šest párů tančících. Dobrá zpráva je, mezi tou směsicí špatných a ještě špatnějších zpráv, že nám Město Vrchlabí opět přispělo částkou deseti tisíci korun na náš projekt. Moc děkujeme. Stejně ale do toho jdeme a ať tak, nebo tak, budeme v Klaipedě republiku, hory i město reprezentovat s důstojností a ctí!

Stejně si ale neodpustím poznámku, že nechápu dnešní mladé lidi a jejich zodpovědnost. Ono totiž pracovat v národopisném souboru v jakékoliv sekci - taneční, pěvecké nebo hudební - znamená mít největší zájem něco dokázat! Předvést někde své umění a znalost folkloru svého regionu, mít možnost se předvést a dokázat svojí svébytnost národnostní, vlastenectví a lásku k rodnému kraji. Tak cituji z Preambule charty Europeade. Dodávám: Něco se naučit o životě předků, znát své kořeny a být na ně patřičně hrdý. A mít možnost to předvést na největším, nejprestižnějším folklorním festivalu, jakým Europeade je, to je pro ty tisíce jiných účastníků vrcholem dosaženého blaha. Jen pro naše mladé je to poněkud běžnou a normální záležitostí, která snad ani nestojí za řeč. Tak nevím, co vlastně dnešní mladí chtějí?

Však čas letí a není místa pro nějaká filozofická jednání. Čeká nás cesta daleká a úkol nelehký, který musíme se ctí zvládnout. Budete-li nám držet palce a přát nám všeho nejlepšího, vrátíme se z Litvy a budeme vyprávět. Budeme vyprávět, jaké to bylo.

Zpět do sekce Články