Už moje prababička mně vyprávěla o krojích, které nosili lidé na horách ve všedních dnech, do kostela nebo ve svátcích. Prababička si to zase pamatovala z vyprávění od své babičky a prababičky. Tak se stalo, že se mi podařilo dát dohromady ucelený zápis z pamětí mých předků a pomocí těchto pamětí vydat součastníkům obraz o ústroji prostého lidu v Krkonoších, o kterém mnozí dnešní fundovaní lidé tvrdí, že nikdy nebyl, že neexistoval. Ono se opravdu podařilo prý prvně zmapovat krkonošský kroj ženský až ve třicátých letech minulého století paní Holubovou a Vanclovou, na Jilemnicku a Vysocku. Pakliže však první popisy krojů krkonošského lidu byly popsány začátkem minulého století, potom mé popisy jsou o to cennější, neboť pocházejí z let mnohem dřívějších, datovaných rokem 1840 - 50, kdy je popisovala paní Božena Vejrychová z Horní Branné dle vyprávění a poznámek své babička a prababičky. Popisované kroje se vyskytovaly v oblasti Poniklé n. Jizerou a Štěpanic, částečně i v oblasti Benecka. Patří teda do oblasti západních Krkonoš, kde převládal v obyvatelstvu český „živel“ nad německým. Docela jinak tomu bylo na východ od Vrchlabí, kde žili především německy mluvící obyvatelé a také krom jiných zvyků a způsobů života, měli i jiné kroje, oblečení. Vrátím se ale opět na západ od Vrchlabí, kde na Jilemnicku a Vysocku budu sledovat druh a styl oblékání našich předků.

Krkonošští horalé

Krkonoše, horská oblast s fantasticky dlouhou historií, o které se nám ani nesní. Kde se tu vzali obyvatelé, když podle dochovaných zápisů se traduje, že vymítání horských pralesů začalo až ve 13. století a člověk tím začal tvořit pastevní plochy pro kozy a kravky, čímž zvětšoval svůj životní prostor a pomalu osídloval i pohraniční hory a samotný masív Krkonoš. Však kde se mohly vzít na Sklenařicích popelnicové hroby našich předků, v oblasti, která musela být obydlena mnohem později. Zalistuji v dějinách, rozevřu velice starý časopis s názvem Der Volksfreund, který tisknul František Jeřábek v tiskárně v klášteře svatohavelském na Starém Městě pražském a byl vydáván od roku 1810 panem F.A.Pabstem, kde se v 1. čísle 2. ročníku, jenž bylo vydáno 1.ledna 1811, na stránce 801 - 811 nachází článek „České Krkonoše“. V článku je mimo jiné i vysvětlován původ a smysl osoby Krakonoše a Rýbrcoula, kdo to byl a proč vznikly různé pověsti a pohádky o jeho osobě. Asi v polovině tohoto článku je odstavec, začínající těmito slovy: cituji „Obyvatelé Krkonoš pocházejí z kmene nejstarších obyvatelů Čech, asi z Hernundurů. Když Čechové ovládli jejich zemi, odešli tito obyvatelé do krkonošských hor a zůstávali zde chráněni ode všech vpádů, protože nikdo se nechtěl usaditi v krajině, která byla tak drsná a pustá. Proto si udrželi tito horští obyvatelé dlouho své původní vlastnosti a ještě nyní se liší mravy a zvyky svými od ostatních Čechů. Drsné počasí na horách způsobilo, že obyvatelé zde byli odděleni od jakéhokoliv styku s krajem a jednotvárnost ve způsobu života je jim tak vžitá, že jsou zcela spokojeni se svým stavem, který by jinak musel být nesnesitelný.“

Na jiném místě je potom popisováno, jak na začátku třeskutých zim je lid uzavřen ve svých chalupách až do jara a žije ze svých zásob, nahromaděných přes léto. V čase zimní nevlídnosti se zabývá krom opatrování hospodářských zvířat především tkalcováním látek na jednoduchých stavech. Tam potom vznikají ty líbezné typy jemných látek, lehoučkých a pevných. Jsou ze lnu, který se na horách urodil a je velice kvalitní.

Látky a barvy

V tuto chvíli jsme se ocitli u základního kamene krojů na Krkonoších. Všechny dílce ženského kroje jsou stvořeny ze lněné látky nevšední kvality, jemnosti a barevnosti. V tuto chvíli je třeba opravdu připomenout rozmanitost barev, které naši předci používali na barvení stuh a pentlí. Prababička popsala tento zvyk tak, že někdy až přehnaná barevnost doplňků krkonošského kroje vypovídala o veliké chudobě zdejšího lidu, který touto barevností si přikrášloval i svůj život a styl. Není to teda nevkus, nýbrž touha po krásnu a barevnosti života, který naopak byl na horách velice stereotypní a fádní. Samá dřina, dřina a zase jenom dřina, jak prababička píše. Děvčata na Jestřábí a Křižlicích si dokonce vplétala úzké pentle do copů a z těchto copů jim potom ještě vlály cípy pentliček až hluboko pod pas. Dokonce takto vpleteno měly i několik barevných pentlí najednou. Věřím, že při pohledu dnešních odborníků na tato děvčata by se těmto znalcům „slezly oči v důlku“. Takto hezky popisuje má babička Malínská pocit údivu. To jenom na okraj.

Ještě si vzpomínám, jak mně babička Božena Malínská v Horní Branné u své chaloupky ukazovala keř, který jí pod okny rostl, jehož plody byly kuličky velikosti trnky, jež vzdáleně připomínaly. Tyto kuličky se v různých podobách a úpravách používaly na barvení látek. Ve stavu surovém barvily od fialové až po černou vše, kde ulpěla jejich šťáva. Dále pak se nechaly sušit a potom se namáčely do syrovátky a vody, tak vznikla barva růžová a podle délky máčení barva tmavla přes červenavou po rudou. Také se plody mlely „za sucha“, potom se máčely v kozím mléce a po přidání rozmačkaných mladých stonků šťovíků vznikla barva zelená až žlutá. Taková a podobná kouzla mně předváděla babička s bílými klůcky, které po obarvení vykazovaly celkem dobrou stálost barev. Jen mne mrzí, že mne nikdy nebavila chemie a tak jsem si o tomto druhu barvení látek mnoho nezapamatoval.

Než si začneme popisovat jednotlivé dílce, musíme si ještě něco říci o typech krojů. Byly tři: všední, neboli pracovní kroj, sváteční, kterému se za časů mé prababičky říkalo „hodobóžový“ a potom byl svatební kroj, který je dnes naprosto neznám. Dále se kroje dělily na ženský, dívčí a „tetkovskej“. Začnu popisem ženského kroje pracovního.

Ženský pracovní kroj

Tento kroj se skládal ze „špenzru“ neboli blůzky do pasu, s nabíranými rukávy dlouhými, s živůtkem vypasovaným, bez límečku nebo s malým „stojáčkem“ a se zapínáním až ke krku. Pod touto blůzkou byla košilka s úzkým rukávem dlouhým, se zapínáním vzadu s vyšitou krajkou místo límečku na stojato „štikování“. Sukně byla dlouhá do půl lýtek, široká, se zvýšeným pasem širokým asi 5 cm. Obojí bylo ušito z tmavého modrého sukna. Barva nebyla podmínkou. Na sukni se přidělávala zástěra se zapínáním vzadu, širokou pentlí. Zástěra byla také plátěná, většinou pruhovaná s barevným odlišením, třeba červenobíle, modrobíle atd. Na hlavě nosily ženy šátek, neboli „plachtu“. Některé ženy v chudobě nemohly si pořídit jiné oblečení, proto si tento pracovní kroj ve slavnostních chvílích, nebo jdouce do kostela, zdobily později bílým doplňkem, jako byly bílé vyšívané zástěry, bílé šátky rovněž vyšívané nebo místo šátku měly bílý čepec s jemnou výšivkou.

V tomto typu oblečení jsou běžné ručně tkané látky, především kanafasy, ze kterých se šijí různé suknice, kanduše se živůtkem a různé druhy špenzrů. Taktéž všelijaké volné kabátky, „co nedřou“, jimž se říkalo „flandy“ a které se vyráběly z kretonu, plátna nebo třeba barchetu.
Hodně se užívaly různé šátky a nejrozšířenější bylo nošení šátku uvázaného na čele s trčícími cípy. Na rokytnicku se tomu říkalo „na čerta“. Když byly cípy prodlouženy dozadu přes čelo, říkalo se tomu „na kyselák“, když byly konce pod bradou, říkalo se tomu „na ušet“.
Ve studených měsících byly tyto kroje doplněny svrchním oděním ze sukna, které tvoří různé úzké kabátce s „varhánkováním“ a zdobením kolem výstřihu ve formě stuhových rýžků a skládání. Doplněny bývaly krásnými, karmazínem vyšitými plachetkami. Mnoho záleželo na tom, jak tyto plachetky byly uvázány a vyškrobeny.
Do práce měly ženy sukně - tištěnky - bývaly i s pruhovanými šráfky. Vrchní sukni se říkalo „kanduš“, spodničky byly „kytle“. Jupka byla „kacabajka“, „kajda“ nebo „flámiška“. Ty nejchudší ženy si šily přední části sukně z domácího režného plátna. Služky používaly jen plátno, cuckové nebo z koudele, spodničky bývaly z nebarveného plátna.

Ženský sváteční kroj

Druhým typem kroje bylo sváteční krojové oblečení. Celý byl tvořen z velice jemného plátna živých barev a výrazných doplňků. V těchto krojích se snoubila krása, barvy a jemnost.



Tvořen byl z pruhované sukně, která sahala do půl lýtek, pruhy byly od pasu dolů, široké asi jeden centimetr. Mnohé ženy si sukni ozdobily dvěma nebo třemi vodorovnými pruhy širokými dva až tři centimetry a umístěnými v první třetině sukně od dolního okraje, vzdálenými od sebe rovněž asi dva až tři centimetry. Pod sukní byly dvě spodničky. Dlouhá a krátká. První se oblékala krátká spodnička, která sahala asi deset centimetrů nad koleno a byla z velice hrubého a tuhého plátna bílé barvy. Tomuto plátnu se říkalo „cuckovina“ a bylo nejméně kvalitní. Tato spodnička nebyla moc široká. Druhá spodnička byla již široká a řasená, délkou sahala po kolena a byla vyrobená z kvalitnějšího plátna, jemného a stejně jako první malá spodnička byla bělená. Efektem spodniček bylo vyzvednout a načechrat sukni „do široka“.
Na sukni se připínala zástěra, která byla vyrobené z velice jemného plátna, zpravidla byla nádherně vyšívaná ornamentálním zdobením lidového vzoru. Vzpomínám si, jak moje maminka po večerech vyšívala krojové zástěry pro děvčata z národopisného souboru a kolik času tím strávila. Zástěra byla v pase vázána pestrobarevnými stuhami. Její délka končí asi deset centimetrů nad lemem sukně.
Ke kroji se nosila košile s velmi nabíranými „balónkovými“ rukávy končícími nad loktem, kde byly uvázány pentlí. Konec rukávu byl ozdoben krajkovou výšivkou, „štikováním“, zapínání košile bylo vzadu na krku v malém rozparku. Košile neměla límec. Některé ženy neměly zádový rozparek se zapínáním, měly v lemu okolo krku navléknutou pentličku, pomocí které zdrhovaly košilku okolo krku a vzadu vázaly „na mašličku“. Košilka byla vyrobena z velice tenkého plátýnka, krásně běleného. Místo límce se okolo krku vázal zdobený, vyšívaný krejzlík.
Součástí kroje byla šněrovačka ze sukna pestré barvy, různého střihu. Některé ženy měly náhradou za šněrovačku vestičky do pasu, bez rukávu, zdobené pestrými výšivkami a bez zapínání. Tyto typy používaly především ženy s vyvinutými prsy, aby tak částečně tuto „vadu“ zakryly, jak mi vysvětlovala babička.
Vdané ženy na hlavě měly čepec se stuhou velmi pestré barvy. Movitější ženy měly čepec vyšívaný českým granátkem, to především na západ od Vysokého n. Jizerou směrem k Turnovu, naopak směrem od Vysokého k Vrchlabí se granáty nahrazovaly lámaným sklem, neboli korálky. Tím se také prokazovaly ženy perlářů, neboli korálkářů.
Ke kroji se nosily bílé punčochy. Boty byly zpravidla kotníčkové šněrovací na mírném podpatku. Později byly nahrazovány moderními nízkými střevíci bez šněrování. Vždy byly černé barvy. Mladé dívky nenosily čepec, nýbrž vzadu na vlasech měly připevněnou velikou mašli ze široké stuhy, jejíž cípy končily až téměř s koncem sukně. Stuha byla velmi výrazné barvy. Krkonošské dívky si prostý kroj doplňovaly na šňůrce navlečenými korálky, které nosily na zápěstí obou rukou.

Ženský svatební kroj

Tento ženský sváteční kroj při použití některých doplňků se změnil na kroj svatební. Především si děvče vzalo okolo ramen velkou vyšívanou bílou plachtu na dvakrát přeloženou, jejíž cípy byly přes pas do půl stehen dlouhé, na hlavě pak mělo věneček ze zelené větvičky, bohatě zdobený bílými stužkami a jednou širší světle modrou, která značila její neposkvrněnost. Tento věneček nevěsta měla na hlavě až do půlnoci svatebního dne, kdy při čepení jí byl sundán a na hlavu upevněn čepec, bohatě vyšívaný a zdobený našitými korálky. V chudších rodinách se místo čepce vázal nevěstě na hlavu šátek z červeného kanafasu, zlatě vyšívaný a věneček byl vložen do rukou ženicha. Tento obřad je samostatně popsán mojí prababičkou Boženou Vejrychovou v Krkonošské svatbě.
V ruce pak měla nevěsta bílý šátek zdobený výšivkou, složený „natřikráte“, ve kterém byla malá prostá kytička letního času z lučního kvítí. Na Jestřábí a Štěpanicích prý bylo zvykem, že vždy v této kytičce byl kvítek modrého zvonku lučního. Ten pro nevěstu znamenal její čistotu a neposkvrněnost. Ptal jsem se tehdy babičky, co měla nevěsta v zimě místo kytičky. Babička říkala, že toho času zimního bylo velice málo svateb a když už to tak přišlo, že musela být, potom nevěsta držela snítku myrty, nebo jinou „halouzku“ a zvoneček byl udělán z modrého „klůcku“. Tak vida.
V zápisníčku svojí prababičky Vejrychové se dočítám, že původní krkonošský ženský kroj byl takový, ve kterém zářila bělost jemného lněného vlákna, čistota ruční výšivky a ve kterém se zrcadlila i skromnost tohoto chudého kraje. Prababička také píše, že svou bělostí se podobá novopackému kroji, jenom plena bývala pouze plátěná, ale velmi jemná, jakoby hedvábná, s překrásnými vzory výšivek, jak je jen dovedla vytvořit zdejší děvčata při večerních pobytích. Toto je i vyjádření i Slavěny Holubové a Anny Vanclové, které jako první se snažily roku 1937 krkonošské kroje zmapovat.

Mužský kroj

Jaký ale byl mužský krkonošský kroj? První stopu objevuje pan František Jílek - Oberpfalcer v rodinných kronikách na vysocku. V knize „Ze života našich otců“ píše: „V době, do které nás vedou vzpomínky písmáků, nosili muži krátké kalhoty, jen přes kolena: chalupníci plátěné nebo bavlněné štruksovky, sedláci koženky, a to kozlovice, skopovice nebo jelenice. K tomu dlouhé, vlněné punčochy, nebarvené. Vesty měli z modrého sukna, pošité knoflíky buď žlutými mosaznými, nebo bílými cínovými“.



K tomu je ještě zachován dobový snímek z roku 1895, na kterém je zachycen pan Oldřich Ďoubalík z Vysokého nad Jizerou. Je na snímku obut do nízkých kožených černých polobotek bez šněrování, dnes bychom řekli „mokasínek“. Moje prababička uvádí jako obutí vysoké kožené holínky u bohatších, nízké botky z černé kůže u chudších horalů. Košili popisuje jako bílou lněnou z jemného plátna, s nabíranými rukávy do mohutné šíře, s manžetou na zápěstí vyšívanou nádhernou výšivkou a zdrhnutou do malé úzké manžetky. Límec je bez zapínání, zdrhnutý šňůrkou do vysokého vyšívaného stojáčku. Vesta je ze sukna hnědé, modré i černé barvy, s lesklými knoflíky po obou stranách vesty, zdobená drobnou výšivkou po okrajích, nebo ve formě stuhových rýžků. Má velké průramky a sahá nejvýše do pasu. Na punčochách pod kolenem a košili pod stojáčkem jsou uvázané pentličky pestré barvy, zpravidla červené. Mladí muži měli za pokrývku hlavy klobouk s výraznou pentlí, chudší byli prostovlasí. Počátkem devatenáctého století si na hlavu začali dávat kozinky, nízké čapky z kozí kůže, známé z kresbiček J. Lady. Družbové a mládenci na svatbách měli na hlavě cilindr vyzdobený pentlemi a kytičkou.

Pracovní oblečení a všední oblečení mužu bylo stejné. Muži nosili plátěné, cajkové i soukené kazajky a kalhoty, vysoké boty, čepice více dobové než místní. Ve „stojáku“ límce měli nezbytný šátek okolo krku. Zdobení na těchto „mundůrech“ nebylo žádné, jak dokládá prababička Vejrychová.

Dětský kroj

Posledním zastavením nad kroji krkonošských hor bude nad dětským oblečením. Jednoduché to bylo u hochů, kteří měli kalhoty po kolena, zvané štruksovky, s jednou šlí napříč přes prsa a záda na jednom rameni. Hrubou lněnou nebarvenou košilku s krátkým rozhalením pod krkem, zapínaným v chladnu pentličkou přes dvě dírky. Když bylo chladněji, měli navrch soukennou kazajku nebo kabátek, ze kterého byl „vyrostlej“ starší člen rodiny, zpravidla sourozenec.

Děvčata měla slavnostní oblečení složené ze sukně zvané tištěnka, s bílou plátěnou zástěrkou, některá ji měla vyšívanou a zdobenou, některá pouze zdobenou po obrubě pentličkou. Košilku měla děvčata podobnou ženské, však méně zdobenou a se „zaděláním u krku“ pentličkou na dvě dírky. Některé dívky měly zástěrku s laclem a šle byly křížem přes záda na knoflík zapínané. Některé dívky měly zástěry šatového typu, však bez rukávu, po délce celých zad zapínané na knoflíky a těmto se říkalo „andělíček“. Byly o několik centimetrů kratší než sukénka a v teplých letních měsících se nosily pouze bez sukně, s malou spodničkou a bez košilky. Většinou byly z kanafasu.



U starších dívek byl slavnostní kroj tvořen stejnými díly jako u dospělých žen. Sukně však byly pouze do kolen a převážně měly pouze jednu spodničku, stejně dlouhou jako sukni. Sněrovačka byla ze stejného materiálu jako u žen, pouze se lišila střihem a sice, byla dělena do dvou půlek, které se vzadu i vpředu sešněrovávaly pestrobarevnou pentlí. To proto, aby se šněrovačka mohla přizpůsobit tomu, jak děvčeti mohutněl hrudník. Tak doslova mně to vyprávěla prababička. Tento typ šněrovačky měl i posunovací ramínka na předním díle, pomocí pentličky přes dvě dírky, jedné na díle šněrovačky a jedné na díle ramínka. Tak bylo zajištěno, že oblečení poroste s děvčetem.

Pracovní oblečení starších děvčat bylo shodné s oblečením žen, pouze pro návštěvu školy se přidala bílá lněná košilka, s krátkým a nabíraným rukávem, který některé dívky měly zdobený výšivkou. Jupka se přibrala pouze tehdy, byla-li opravdu zima. Na zimní období potom děvčata dostala velkou plenu zdobenou třásněním a do které se ve „fukejřích“ zahalovala.

Spatřit je možné tyto kroje, které jsou vyrobené z dnešních materiálů na podkladě popisu dochovaných po paní Boženě Vejrychové, u členů národopisných souborů Krkonošský Horal a Krkonošský Horálek.

Stanislav Lelek